70

Od brexitu do budoucnosti

NEW YORK – Velké Británii, Evropě i světu potrvá dlouho, než stráví všechny důsledky britského referenda o „brexitu“. Nejhlubší následky budou samozřejmě záviset na tom, jak na britský odchod zareaguje Evropská unie. Většina lidí zpočátku předpokládala, že EU nebude „páchat demonstrativní sebevraždu“: koneckonců se zdá, že přátelský rozvod je v zájmu všech. Tento konkrétní rozvod by se však – stejně jako řada jiných – mohl ošklivě zvrtnout.

Výhody obchodní a hospodářské integrace mezi Velkou Británií a EU jsou oboustranné, a kdyby unie brala vážně své přesvědčení, že užší hospodářská spolupráce je vždy lepší, pak by se její vedoucí představitelé snažili zajistit nejtěsnější možné vazby za daných okolností. Jean-Claude Juncker, architekt lucemburských plánů masivního úniku před placením daně z příjmu právnických osob a dnes předseda Evropské komise, však zaujímá nesmlouvavý postoj. „Ven znamená ven,“ tvrdí.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tato unáhlená reakce je snad pochopitelná s ohledem na fakt, že se na Junckera možná bude vzpomínat jako na člověka, který z pozice předsedy přihlížel prvotní etapě rozpadu EU. Juncker tvrdí, že v zájmu odrazení dalších zemí od odchodu musí EU jednat nekompromisně a nenabídnout Velké Británii o mnoho více, než co jí zaručují dohody Světové obchodní organizace.

Jinými slovy nemají Evropu držet pohromadě přínosy, které značně převyšují náklady. Hospodářská prosperita, vědomí solidarity a hrdost na evropanství podle Junckera nestačí. Ne, Evropu mají držet pohromadě výhrůžky, zastrašování a obavy.

Tento postoj ignoruje ponaučení, které jsme si mohli vyvodit z hlasování o brexitu i z primárek americké Republikánské strany: velkým segmentům populace se nedaří dobře. Neoliberální agenda uplynulých čtyř desetiletí sice možná prospěla hornímu jednomu procentu, avšak ostatním nikoliv. Přitom jsem už dlouho předpovídal, že tato stagnace bude mít nakonec politické následky. Tento den nyní nastal.

Na obou stranách Atlantiku se občané obracejí proti obchodním dohodám, v nichž spatřují zdroj svého strádání. To je sice zjednodušené, ale pochopitelné. Dnešní obchodní dohody se sjednávají tajně, s výrazným zastoupením korporátních zájmů a s úplným vyloučením běžných občanů či zaměstnanců. Není divu, že výsledky jsou jednostranné: vyjednávací pozice zaměstnanců se dále oslabila, což ještě zhoršuje dopady legislativních opatření podkopávajících odbory a práva zaměstnanců.

Obchodní dohody sice hrály při vzniku této nerovnosti svou roli, ale k vychýlení politické rovnováhy směrem ke kapitálu přispělo i mnoho jiných věcí. Například pravidla o duševním vlastnictví zvýšila moc farmaceutických firem zvyšovat ceny. Jakékoliv zvýšení tržní síly korporací se však de facto rovná snížení reálných mezd – tedy prohloubení nerovnosti, které se stalo poznávacím znakem většiny dnešních rozvinutých zemí.

V mnoha sektorech roste koncentrace průmyslu – a spolu s ní i jeho tržní síla. Efekty stagnujících a klesajících reálných mezd se zkombinovaly s dopady úsporných opatření, takže hrozí oklesťování veřejných služeb, na něž jsou mnozí středněpříjmoví a nízkopříjmoví zaměstnanci odkázaní.

Když se výsledná ekonomická nejistota zaměstnanců zkombinovala s migrací, vznikla toxická směs. Mnozí uprchlíci jsou oběťmi války a útisku, k nimž přispěl i Západ. Poskytnout jim pomoc je morální povinností všech, ale zejména někdejších koloniálních mocností.

Přestože to však mnozí lidé popírají, zvýšení nabídky málo kvalifikované práce vede – za předpokladu normálně klesajících poptávkových křivek – ke snížení rovnovážných mezd. A když mzdy nemohou dál klesat, zvyšuje se nezaměstnanost. To nejvíc trápí země, kde špatné ekonomické vedení už takto vyvolalo vysokou úroveň celkové nezaměstnanosti. Evropa, zejména eurozóna, trpí v posledních desetiletích velmi špatným řízením – do té míry, že průměrná nezaměstnanost dosahuje dvouciferných hodnot.

Volný pohyb osob uvnitř Evropy znamená, že do zemí, jimž se lépe daří snižovat nezaměstnanost, se nakonec přesune větší než spravedlivý podíl uprchlíků. Zaměstnanci v těchto státech nesou náklady v podobě snížených mezd a vyšší nezaměstnanosti, kdežto zaměstnavatelé těží z levnější pracovní síly. Zátěž spojená s uprchlíky tak vcelku předvídatelně dopadá na ty, kteří jsou nejméně schopni ji nést.

Samozřejmě se hodně mluví o čistých přínosech vnitřní migrace. U země poskytující všem občanům nízkou úroveň garantovaných benefitů – sociální ochrany, vzdělání, zdravotní péče a tak dále – to tak může být. V případě států, které zajišťují slušnou sociální záchrannou síť, však platí pravý opak.

Výsledkem tohoto stlačování mezd a seškrtávání veřejných služeb je „vykuchání“ střední třídy, s podobnými důsledky na obou stranách Atlantiku. Střední a pracující vrstvy nezískaly z hospodářského růstu žádné výhody. Chápou, že krizi v roce 2008 způsobily banky, ovšem pak museli přihlížet, jak na záchranu těchto bank putují miliardy, zatímco na záchranu jejich domovů a pracovních míst se vyčleňují triviální částky. A protože je dnes střední reálný (o inflaci očištěný) příjem amerického muže zaměstnaného na plný úvazek nižší než před čtyřiceti lety, neměla by rozezlenost voličů nikoho překvapovat.

Politici, kteří slibovali změnu, navíc nesplnili očekávání. Běžní občané věděli, že systém je nespravedlivý, ale když poté zjistili, že je ještě „cinklejší“, než si představovali, ztratili i poslední zbytky důvěry ve schopnost a vůli etablovaných politiků napravit poměry. I to je pochopitelné: noví politici měli stejný náhled na věc jako ti, kteří slibovali, že z globalizace budou mít prospěch všichni.

Hlasováním ve vzteku se však problémy nevyřeší; jeho výsledkem může být politická a ekonomická situace, která je ještě horší. A totéž platí o reakci na hlasování ve vzteku.

Nezabývat se minulostí je základní ekonomický princip. Na obou stranách kanálu La Manche by se dnes politika měla zaměřit na pochopení, jak je v demokracii možné, že politický establishment mohl dělat tak málo pro řešení obav tak velkého počtu občanů. Každá vláda v EU dnes musí pokládat za svůj hlavní cíl zlepšení situace běžných občanů. Další neoliberální ideologie ničemu nepomůže. A měli bychom si přestat plést cíle a prostředky: například volný obchod by při správném řízení mohl přinést větší společnou prosperitu; pokud se však bude řídit špatně, pak sníží životní úroveň mnoha – možná i většiny – občanů.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

K současnému neoliberálnímu uspořádání existují alternativy, které mohou vytvořit společnou prosperitu, ale stejně tak k němu existují alternativy – například dohoda o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství s EU, navrhovaná americkým prezidentem Barackem Obamou –, jež by napáchaly ještě mnohem větší škody. Úkolem dneška je poučit se z minulosti, abychom zajistili první variantu a vyhnuli se druhé.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.