42

Toxická politika versus lepší ekonomika

NEW YORK – Vztah mezi ekonomikou a politikou se mění. Zkušení politici jsou uzamčení v bizarních, mnohdy toxických konfliktech, místo toho, aby reagovali na rostoucí politickou shodu o tom, jak se vymanit z protrahované periody nízkého a nerovnoměrného růstu. Tento trend je třeba zvrátit dřív, než strukturálně ochromí pokročilý svět a vezme sebou i rozvojové ekonomiky.

Politické vnitřní rozbroje nejsou samozřejmě nic nového. Ale až donedávna se čekalo, že když profesionální ekonomové dojdou k technokratickému konsensu v rámci konkrétního politického přístupu, budou tomu politici naslouchat. I když chtěly radikálnější politické strany prosadit jinou agendu, tak vlivné síly – ať už morální přesvědčování od vlád G7, privátní kapitálové trhy, nebo podmíněnost napojená na Mezinárodní měnový fond a půjčování od Světové banky – skoro vždy zajistily, že přístup konsensu nakonec vyhrál.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Například v devadesátých letech a počátkem 21. století dominoval tvorbě politiky ve většině světa takzvaný Washington Consensus, kdy se každý od Spojených států po mnoho rozvojových ekonomik snažil o liberalizaci obchodu, privatizaci, lepší využití cenových mechanismů, deregulaci finančního sektoru a fiskální a měnové reformy s velkým důrazem na poptávku. Přijetí Washington Consensus mnoha institucemi zesílilo jeho přenos a pomohlo hnát kupředu širší proces ekonomické a finanční globalizace.

Nově zvolené vlády – zejména ty, které vedou netradiční hnutí, které se k moci dostaly na vlně domácího neklidu a frustrace z mainstreamových stran – někdy nesouhlasily s vhodností a významností Washington Consensus. Nicméně jak demonstroval brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva se svou známou otočkou v politice v roce 2002, měl tento konsensus tendenci z velké části přetrvat. A měl tendenci být v nadvládě i v tak nedávné době jako před dvěma roky, kdy řecký premiér Alexis Tsipras provedl podobně pozoruhodný obrat.

Po letech neobvyklé pomalého a pozoruhodně nekomplexního růstu se však konsensus rozpadá. Občané pokročilých zemí jsou frustrování “establishmentem“ – včetně ekonomických “expertů,“ mainstreamových politických lídrů a dominantních multinárodních společností – který čím dál více viní za jejich ekonomické strasti.

Hnutí a osobnosti stojící proti establishmentu se rychle zmocnili této frustrace a vydobývají si podporu použitím štvavé a mnohdy dokonce agresivní rétoriky. K tomu aby narušili převodní mechanismus mezi ekonomií a politikou, nemusí ani vyhrát volby. Velká Británie to ukázala v červnu se svým hlasováním o Brexitu – rozhodnutí, které přímo vzdoruje širšímu ekonomickému konsensu, který tvrdí, že setrvání v EU je v nejlepším zájmu Velké Británie.

Referendum se odehrálo z jednoho důvodu: V roce 2013 se tehdejší premiér David Cameron bál, že nebude schopen dostatečně zajistit svou základnu ve straně Konzervativců pro volby v tehdejším roce. Podbízel se tedy euroskeptickým voličům prostřednictvím slibu o referendu. Zdroj Cameronova strachu? Narušení politické scény Stranou nezávislosti Velké Británie – stranou vymezenou proti establishmentu, která nakonec v parlamentu vyhrála pouze jedno křeslo a následně se ocitla bez lídra a v rozkladu.

Nyní se zdá, že se stavidla otevřela. Na nedávné konferenci Konzervativní strany odhalily proslovy ministerské předsedkyně Theresy May a členů jejího kabinetu záměr jít cestou “tvrdého Brexitu,“ a tím odstranit obchodní smlouvy, které ekonomice dobře sloužily. Obsahovaly také útoky na “mezinárodní elity“ a kritiku opatření Bank of England, které byly nástrojem pro stabilizaci britské ekonomiky v situaci po referendu – a daly tak nové vládě Mayové čas pro vytvoření koherentní strategie Brexitu.

Několik dalších pokročilých ekonomik zažívá podobný politický vývoj. Zdá se, že překvapivě silný výsledek krajně pravicové Alternative für Deutschland v Německu při nedávných volbách již ovlivňuje chování vlády.

No a i když se ve Spojených státech nepodaří kampani Donalda Trumpa dosadit znovu do Bílého domu republikána (což se zdá čím dál pravděpodobnější, vzhledem k tomu, že při posledním obratu v této krajně nestandardní kampani se mnoho republikánských lídrů vzdalo svého kandidáta), tak bude mít jeho kandidatura trvalý dopad na politiku USA. Pokud se v Itálii nepodaří v prosinci zvládnout ústavní referendum – riskantní sázka premiéra Matteo Renzi k posílení podpory – mohlo by se to vymstít, stejně jako se stalo v případě Cameronova referenda, způsobit politické nepokoje a podkopat efektivní kroky k řešení ekonomických výzev.

Nenechte se mýlit: solidní a věrohodné politické možnosti jsou k dispozici. Po letech průměrné ekonomické výkonosti existuje všeobecný souhlas, že posun pryč od přehnané závislosti na nekonvenční měnové politice je potřebný. Jak tvrdí Christine Lagarde, generální ředitelka IMF, “centrální banky nemohou být jediným hráčem na poli.”

Fake news or real views Learn More

A přesto jsou. V The Only Game in Town, vydané v lednu, argumentuji, že státy potřebují mnohem komplexnější politiku, včetně prorůstových strukturálních reforem, vyváženější správu poptávky (včetně vyšších fiskálních investic do infrastruktury), a lepší koordinaci a architekturu zahraniční politiky. Je tu také potřeba, zdůrazněná protrahovanou řeckou krizí, řešit těžké předlužení, které může mít devastující dopad dosahujíc i za ty přímo postižené.

Vznik nového konsensu v těchto tématech je dobrou zprávou. V současném politickém prostředí je však převod tohoto konsensu v akci něčím, co se bude asi dít velice pomalu, přinejlepším. Rizikem je, že jak špatná politika vytlačuje dobrou ekonomii, bude růst všeobecný vztek a frustrace, což politiku učiní ještě toxičtější. Lze doufat, že osvícené politické vedení přebere otěže včas, aby potřebné korekce kurzu učinilo dobrovolně, dříve než jednoznačné známky hospodářské a finanční krize donutí politiky k ukvapeným krokům s cílem minimalizovat škody.