102

Co od Trumpa potřebuje americká ekonomika

NEW YORK – Šokující vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech jasně odhalilo jednu věc: příliš mnoho Američanů – zejména bělošských mužů – se cítí opomíjeno. A není to jen pocit: mnozí Američané skutečně opomíjeni jsou. Na statistických ukazatelích je to patrné stejně dobře jako na jejich vzteku. A jak opakovaně tvrdím, hospodářský systém, který „neobsluhuje“ velké segmenty populace, je neúspěšný hospodářský systém. Co by s tím měl tedy čerstvě zvolený Trump v prezidentské funkci udělat?

V poslední třetině minulého století byla pravidla amerického ekonomického systému přepsána tak, že dnes slouží hrstce nejlépe situovaných lidí a škodí ekonomice jako celku a především dolním 80 procentům. Paradoxem Trumpova vítězství je skutečnost, že to byla právě Republikánská strana, v jejímž čele nyní Trump stojí, kdo prosazoval extrémní globalizaci a stavěl se proti ekonomickým rámcům, jež by dokázaly zmírnit trauma s touto globalizací spojené. Na tom už však nezáleží: Čína a Indie jsou dnes integrované do globální ekonomiky. Technologický vývoj navíc postupuje tak rychle, že počet pracovních míst ve výrobě celosvětově klesá.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Z toho vyplývá, že Trump v žádném případě nemůže přivést zpět do USA významný počet dobře placených míst ve výrobní sféře. Výrobu sice zpátky dostat může, pokud se bude opírat o vyspělé technologie, avšak pracovních míst bude méně. A také může opět vytvořit pracovní místa, jenže za nízké mzdy – nepůjde už o dobře placené posty jako v 50. letech.

Pokud to Trump myslí s bojem proti nerovnosti vážně, musí znovu přepsat pravidla – tentokrát způsobem, který bude sloužit celé společnosti, nejen lidem jeho typu.

Prvním přikázáním byznysu je podporovat investice, a tím obnovit robustní dlouhodobý růst. Konkrétně by měl Trump položit důraz na výdaje do infrastruktury a výzkumu. Pro zemi, jejíž hospodářský úspěch stojí na technologických inovacích, je šokující, že podíl investic do základního výzkumu na celkovém HDP je dnes nižší než půl stoletím.

Kvalitnější infrastruktura by zvýšila výnos soukromých investic, který rovněž zaostává. Zajištění lepšího finančního přístupu pro malé a střední podniky včetně těch, v jejichž čele stojí ženy, by také stimulovalo soukromé investice. Daň z uhlíku by měla hned trojí přínos: vyšší růst, neboť firmy by zdokonalily výrobu tak, aby zohledňovala vyšší náklady na emise oxidu uhličitého, čistší životní prostředí a dodatečné příjmy, jež by se daly využít k financování infrastruktury a k přímému úsilí omezit ekonomickou rozštěpenost Ameriky. Vzhledem k Trumpově pozici popírače klimatických změn je ovšem nepravděpodobné, že by tohoto nástroje využil (což by zároveň mohlo vyprovokovat svět k tomu, aby začal uvalovat cla na americké zboží vyrobené způsobem porušujícím globální pravidla o ochraně klimatu).

Komplexní přístup je zapotřebí také ke zlepšení americké distribuce příjmů, která patří k nejhorším mezi rozvinutými ekonomikami. Trump sice slíbil zvýšení minimální mzdy, ale není pravděpodobné, že by podnikl další klíčové změny, jako jsou posílení pravomocí zaměstnanců v oblasti kolektivního vyjednávání nebo omezení kompenzací a financializace pro generální ředitele firem.

Reforma regulací se nesmí zastavit u omezování škod, které může napáchat finanční sektor, ale musí zajistit, aby tento sektor opravdu sloužil společnosti.

Rada ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy zveřejnila v dubnu zprávu, která dokládá rostoucí tržní koncentraci v mnoha sektorech. To znamená méně konkurence a vyšší ceny – které snižují reálné příjmy stejně spolehlivě jako přímé snižování mezd. USA musí tuto koncentraci tržní síly včetně jejích nejnovějších projevů v takzvané sdílené ekonomice nějak řešit.

Rovněž regresivní americký daňový systém – který podporuje nerovnost tím, že pomáhá bohatým lidem (ale nikomu jinému) bohatnout ještě více – je třeba reformovat. Evidentním cílem by měla být eliminace zvláštního zacházení s kapitálovými zisky a dividendami. Další možností je zajistit, aby firmy platily daně – například snížením sazby daně z příjmu právnických osob pro podniky, které investují a vytvářejí pracovní místa v Americe, a naopak jejím zvýšením pro ty, které to nedělají. Protože však Trump ze současného systému významně těžil, neznějí jeho sliby, že prosadí reformy, z nichž budou mít prospěch obyčejní Američané, příliš věrohodně; jak je u republikánů obvyklé, z daňových změn budou týt převážně bohatí.

Trumpovi se pravděpodobně nepodaří zlepšit ani rovnost příležitostí. Zajištění předškolního vzdělávání pro všechny a vyšší investice do veřejných škol jsou nezbytným předpokladem k tomu, aby se z USA nestala neofeudální země, kde výhody a znevýhodnění přecházejí z generace na generaci. K této otázce však Trump prakticky mlčí.

Obnova společné prosperity bude vyžadovat politiku, která rozšíří přístup k dostupnému bydlení a zdravotní péči, zajistí penzi se špetkou důstojnosti a umožní každému Američanovi bez ohledu na bohatství rodiny získat postsekundární vzdělání odpovídající jeho schopnostem a zájmům. Třebaže si však dokážu představit, jak realitní magnát Trump podporuje masivní program bydlení (kdy většina benefitů poputuje do kapes developerů, jako je on), jeho slibované zrušení zákona o dostupné péči (Obamacare) by ponechalo miliony Američanů bez zdravotního pojištění. (Krátce po volbách ovšem Trump naznačil, že v této oblasti možná bude postupovat obezřetně.)

Problémy znevýhodněných Američanů – které jsou výsledkem desítek let zanedbávání – se nepodaří vyřešit rychle ani konvenčními nástroji. Účinná strategie bude muset zahrnovat větší počet nekonvenčních řešení, na která budou republikánské korporátní zájmy pravděpodobně pohlížet s nevolí. Občanům by se například mohlo umožnit, aby zvýšili své důchodové pojištění vložením většího objemu peněz na své účty Social Security, čímž by se odpovídajícím způsobem zvedly i jejich penzijní dávky. A komplexní rodinná politika v kombinaci s politikou indispozičního volna by pomohly Američanům nacházet méně stresující rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.

Veřejná opce na finance na bydlení by zase opravňovala každého řádného daňového poplatníka k hypotečnímu úvěru s dvacetiprocentní jistinou, jehož výše by odpovídala platební schopnosti tohoto občana a jehož úrok by byl jen o málo vyšší než úrok, za který si půjčuje a obsluhuje dluh vláda. Splátky by se pak uskutečňovaly v rámci systému daně z příjmu.

Od doby, kdy prezident Ronald Reagan začal decimovat střední třídu a přesměrovávat zisky z hospodářského růstu k nejlépe situovaným občanům, přičemž americká politika a instituce nedokázaly držet s tímto vývojem tempo, se změnilo mnohé. Amerika jednadvacátého století se zásadně liší od Ameriky 80. let, počínaje rolí žen v pracovním procesu, nástupem internetu nebo zvyšováním kulturní rozmanitosti.

Pokud chce Trump skutečně pomoci těm, kdo zůstali pozadu, musí se povznést nad ideologické bitvy minulosti. Agenda, kterou jsem právě nastínil, se netýká jen ekonomiky; jde v ní i o pěstování dynamické, otevřené a spravedlivé společnosti, jež naplňuje příslib nejcennějších amerických hodnot. Třebaže se však v některých ohledech do jisté míry shoduje s Trumpovými předvolebními sliby, v mnoha jiných ohledech stojí v jejich přímém protikladu.

Fake news or real views Learn More

Moje silně zakalená křišťálová koule sice ukazuje přepisování pravidel, avšak nikoliv těžkých omylů Reaganovy revoluce, tohoto milníku na hamižné cestě, která nechala tolik občanů na holičkách. Nová pravidla situaci spíše zhorší a vyloučí z amerického snu ještě větší počet lidí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.