0

Čím Obama překvapí

NEW YORK – Velké naděje obklopující prezidentské působení Baracka Obamy jsou především příznivé, neboť nám připomínají, že značná část protiamerických nálad, které jsou po celém světě zjevné, nemusí trvat navždy.

Tyto naděje ale pro Obamu představují i problém, neboť bude těžké – ba v některých případech nemožné – očekávání nezklamat. Letos na jaře nevznikne palestinský stát a v nejbližší době se nedočkáme globálně klimatického paktu, nové obchodní dohody ani konce chudoby, genocidy či nemocí.

Důvody jsou hlubší než jen prostý fakt, že velké úspěchy vyžadují čas a úsilí. Nastupujícímu prezidentovi svazují ruce mimořádně nepříznivé okolnosti – podmínky, za nichž bude nezbytné, aby se ostatní země víc přičinily, mají-li být stabilita a prosperita normou, nikoli výjimkou.

Nejzřetelnější omezení plyne ze stavu amerického hospodářství. Jen za poslední čtyři měsíce ubyly dva miliony pracovních míst. Trh bydlení se nepřestává drolit. Americký HDP se scvrkává téměř nevídaným tempem.

Obama proto nebude mít jinou možnost než věnovat lví podíl svého času a pozornosti ozdravování ekonomiky. Právě úspěch v této oblasti bude víc než cokoli jiného rozhodovat o vnímání jeho vlády. I on sám připouští, že kvůli tomu bude nucen odročit splnění některých jiných slibů, které dal v kampani.

Druhé omezení pramení ze všech krizí, jež nového prezidenta uvítají. Izraelci a Palestinci vedou válku nižší intenzity. Situace v Iráku se zlepšuje, ale není ani zdaleka jistá. Obama si zřejmě bude muset vybrat, zda zaútočí na íránská jaderná zařízení, anebo se smíří s Íránem disponujícím schopností sestavit v řádu týdnů jadernou zbraň. Afghánská vláda v boji proti oživenému Tálibánu ztrácí půdu pod nohama. Pákistán, vlastník desítek jaderných zbraní a hostitel nejnebezpečnějších teroristů světa, se může stát rozvráceným státem a totéž platí pro jaderně vyzbrojenou Severní Koreu. Mnohé z těchto výzev nejsou problémy, které by se daly řešit, ale spíše okolnosti, s nimiž je třeba se vyrovnat.

Třetí omezení vychází z trendů v mezinárodní soustavě. Éra americké unipolarity je pryč. Obama zdědí svět, v němž je moc všech forem – vojenská, ekonomická, diplomatická i kulturní – rozptýlenější než kdy dřív. Bude se tudíž muset potýkat s řadou hrozeb, slabin a nezávislých aktérů, kteří se mohou vzpírat americké vůli a nesklonit před ní šíji.

Bez aktivní pomoci ostatních budou všechny tyto obtíže komplikovat působení Spojených států ve světě – a také Obamovy naděje, že nezklame očekávání, která se na něj kladou. A jelikož Obama bude chtít některá z těchto očekávání splnit, ostatní země by se měly připravit na americké žádosti – a nátlak –, aby nevystupovaly proti USA ani neseděly se založenýma rukama, ale raději se k USA přidaly.

Na Čínu bude vyvíjen tlak, aby revalvovala měnu (nyní drženou na uměle nízkých hladinách), což by zdražilo čínské vývozy a zlevnilo dovozy z jiných zemí (včetně USA). Od Číny a dalších rozvojových zemí se rovněž bude očekávat, že vykonají svůj díl pro snížení uhlíkových emisí a zpomalení globální změny klimatu.

Evropské země by se měly připravit na americké pobídky, aby udělaly víc pro řešení sílících bezpečnostních potíží v Afghánistánu. V sázce je význam NATO ve světě, v němž se zásadní bezpečnostní výzvy, jimž Evropa čelí, nacházejí mimo území Aliance.

Všechny země budou čelit požadavkům, aby vykonaly svůj díl pro překonání překážek na cestě k nové celosvětové obchodní dohodě. Bude zapotřebí, aby padly celní i necelní bariéry. Od bohatých zemí se bude žádat snížení subvencí; od chudých, aby otevřely své trhy.

Arabští předáci kritizující USA za údajné nedostatky politických přístupů Ameriky ke Střednímu východu budou zase tázáni, jak mnoho jsou připraveni udělat pro upevnění vlády v Iráku. Jakmile poleví boje mezi Izraelem a Hamásem, nesporně se zase objeví otázka, co arabské státy udělají pro posílení palestinských umírněnců a nalezení míru s Izraelem.

Rusko a Čína by od Obamy měly očekávat mimořádný tlak na to, aby věnovaly více úsilí snaze odradit Írán od dalšího obohacování uranu. Součástí budou i výzvy k rozsáhlejším politickým a hospodářským sankcím, ba případně žádost o podporu omezeného použití vojenské síly jako opory sankcí.

Jde o dlouhý seznam, ale snadno se může ještě prodloužit. Okolní svět byl často nespokojený s Georgem W. Bushem, jak kvůli obsahu, tak stylu jeho zahraniční politiky. Teď ostatní zjistí, že alternativou k Americe jednající na vlastní pěst či stahující se z globální scény je opravdový multilateralismus, který vyžaduje jejich ochotu a schopnost poskytnout zdroje k řešení naléhavých výzev. Obama sice bude oproti svému předchůdci nejspíš diplomatičtější, ale také pravděpodobně náročnější.