Chung Sung-Jun/Getty Images

Návrat fiskální politiky

NEW YORK – Od globální finanční krize v roce 2008 nese značnou část zátěže spojené s udržováním agregátní poptávky, podporou růstu a bráněním deflaci v rozvinutých ekonomikách měnová politika. Fiskální politiku totiž omezovaly vysoké rozpočtové schodky a rostoucí úroveň veřejného dluhu, přičemž řada zemí dokonce zavedla úsporná opatření, aby zajistila trvalou udržitelnost dluhu. O osm let později nastal čas předat štafetu dál.

Centrální banky coby jediné významné instituce, pokud jde o ekonomický stimul, byly dohnány k zavádění stále nekonvenčnějších měnových politik. Začaly snižováním úrokových sazeb až na nulu a později zavedly avizování budoucí měnové politiky, v jehož rámci se zavazovaly, že budou držet sazby na nule po delší období.

Centrální banky v rozvinutých zemích také v rychlém sledu zaváděly kvantitativní uvolňování (QE) neboli nákupy velkých objemů dlouhodobých vládních dluhopisů, aby snížily jejich výnosy. Zahájily rovněž úvěrové uvolňování čili nákupy soukromých aktiv s cílem snížit náklady na půjčky v soukromém sektoru. A některé měnové autority – včetně Evropské centrální banky, Japonské centrální banky a několika dalších evropských centrálních bank – nedávno stlačily úrokové sazby do záporného pásma.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles from our archive every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/rDjOLel/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.