43

Návrat fiskální politiky

NEW YORK – Od globální finanční krize v roce 2008 nese značnou část zátěže spojené s udržováním agregátní poptávky, podporou růstu a bráněním deflaci v rozvinutých ekonomikách měnová politika. Fiskální politiku totiž omezovaly vysoké rozpočtové schodky a rostoucí úroveň veřejného dluhu, přičemž řada zemí dokonce zavedla úsporná opatření, aby zajistila trvalou udržitelnost dluhu. O osm let později nastal čas předat štafetu dál.

Centrální banky coby jediné významné instituce, pokud jde o ekonomický stimul, byly dohnány k zavádění stále nekonvenčnějších měnových politik. Začaly snižováním úrokových sazeb až na nulu a později zavedly avizování budoucí měnové politiky, v jehož rámci se zavazovaly, že budou držet sazby na nule po delší období.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Centrální banky v rozvinutých zemích také v rychlém sledu zaváděly kvantitativní uvolňování (QE) neboli nákupy velkých objemů dlouhodobých vládních dluhopisů, aby snížily jejich výnosy. Zahájily rovněž úvěrové uvolňování čili nákupy soukromých aktiv s cílem snížit náklady na půjčky v soukromém sektoru. A některé měnové autority – včetně Evropské centrální banky, Japonské centrální banky a několika dalších evropských centrálních bank – nedávno stlačily úrokové sazby do záporného pásma.

Tyto politiky sice podpořily ceny aktiv i hospodářský růst a zabránily deflaci, avšak dnes narážejí na své limity. Záporné úrokové sazby mohou poškodit ziskovost bank, a tím i jejich ochotu poskytovat úvěry. A pokud jde o QE, centrálním bankám mohou jednoduše dojít vládní dluhopisy, které by ještě mohly nakoupit.

Většina ekonomik přesto ani zdaleka nedospěla tam, kde by potřebovala být. Bude-li podtrendový růst přetrvávat, pak mohou měnové politice dojít nástroje k jeho řešení, zvláště pokud budou zotavení podkopávat také koncová rizika – ekonomická, finanční, politická či geopolitická. Budou-li banky z jakéhokoliv důvodu dohnány k tomu, aby omezily půjčky soukromému sektoru, pak se měnová politika může stát méně efektivní, neefektivní nebo i kontraproduktivní.

V tomto kontextu by byla fiskální politika posledním účinným makroekonomickým nástrojem, a proto by musela nést mnohem větší zodpovědnost za vzdorování recesivním tlakům. Není však potřeba čekat, až centrálním bankám dojde munice. Fiskální politiku bychom měli začít aktivovat už dnes, a to z několika důvodů.

Za prvé došlo díky bolestným úsporným opatřením k poklesu schodků a zadlužení, což znamená, že většina rozvinutých ekonomik má dnes určitý fiskální prostor ke zvýšení poptávky. Navíc by téměř nulové úrokové sazby centrálních bank a faktická monetizace dluhu prostřednictvím QE zvýšily dopad fiskální politiky na agregátní poptávku. A výnosy z dlouhodobých vládních dluhopisů jsou na historickém minimu, což vládám umožňuje utrácet více a/nebo snižovat daně a levně přitom financovat deficit.

A konečně platí, že většina rozvinutých ekonomik potřebuje opravit nebo nahradit rozpadající se infrastrukturu, kterážto forma investice přináší vyšší výnosy než vládní dluhopisy, a to zejména dnes, kdy jsou výnosy z dluhopisů extrémně nízké. Veřejná infrastruktura zvyšuje nejen agregátní poptávku, ale i agregátní nabídku, jelikož podporuje produktivitu a efektivitu soukromého sektoru.

Dobré je, že rozvinuté ekonomiky ze skupiny G-7 se při podpoře uvadajícího hospodářského růstu zřejmě začínají – nebo možná už začaly – více spoléhat na fiskální politiku, přestože navenek udržují rétoriku úsporných opatření. V Kanadě oznámila administrativa premiéra Justina Trudeaua plán zvýšení veřejných investic. A japonský premiér Šinzó Abe se rozhodl odložit riskantní zvýšení spotřební daně plánované na příští rok a současně ohlásil doplňkové rozpočty, které mají zvýšit výdaje a podpořit kupní sílu sektoru domácností.

Ve Velké Británii zase nová vláda premiérky Theresy Mayové zrušila cíl eliminovat do konce desetiletí deficit. Vzhledem k výsledku hlasování o brexitu zformulovala vláda Mayové expanzivní fiskální politiku zaměřenou na podnícení růstu a zlepšení ekonomických podmínek pro města, regiony a skupiny, které v posledním desetiletí zůstaly pozadu.

Dokonce i v eurozóně nastal určitý pohyb. Německo utratí více za uprchlíky, obranu, bezpečnost a infrastrukturu a současně mírně sníží daně. A protože Evropská komise projevuje větší flexibilitu v oblasti cílů a stropů, je možné, že i zbytek eurozóny bude schopen efektivněji používat fiskální politiku. Dojde-li k plné implementaci takzvaného Junckerova plánu pojmenovaného podle předsedy Evropské komise Jeana-Claudea Junckera, pak tento plán podpoří v celé Evropské unii veřejné investice.

Ve Spojených státech nastane nějaký stimul bez ohledu na to, zda v prezidentských volbách zvítězí Hillary Clintonová, nebo Donald Trump. Oba kandidáti upřednostňují vyšší výdaje na infrastrukturu, vyšší vojenské výdaje, uvolnění limitů na civilní výdaje a reformu podnikových daní. Trump má také plán daňových škrtů, který by nebyl příjmově neutrální a zvýšil by rozpočtový schodek (ačkoliv by měl zřejmě jen malý dopad na poptávku vzhledem ke koncentraci úlev na samotném vrcholu příjmového žebříčku).

Fake news or real views Learn More

Fiskální stimul, jenž bude výsledkem těchto nekoordinovaných politik v zemích skupiny G-7, bude pravděpodobně velmi skromný – nanejvýš 0,5% HDP dodatečného stimulu ročně po dobu několika let. To znamená, že namístě bude pravděpodobně další stimul, zejména formou výdajů do veřejné infrastruktury. Dosud realizovaná či uvažovaná opatření nicméně představují krok správným směrem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.