0

Říci ne lékařské technice

Dramatickým řízením osudu nedávno jeden z předních kardiochirurgů světa Michael DeBakey podstoupil v nemocnici, kde dříve působil, operaci srdce využívající techniky, již právě on kdysi vymyslel. Událost vzbudila zájem tím víc, že DeBakeymu bylo tou dobou už 97 let a operace proběhla proti jeho výslovným přáním.

Jak se doporučuje všem pacientům, DeBakey měl pokyny pro případ, že by se za jeho nemohoucnosti rozhodovalo o jeho léčbě: dokud se těšil dobrému zdraví, prohlásil, jaký přístup k lékařské péči by si přál, pokud by onemocněl a nebyl schopen za sebe hovořit. Výslovně uvedl, že nechce podstoupit závažný chirurgický zákrok.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Podstatným principem současné lékařské etiky je, že pacienti mají právo takovéto rozhodnutí učinit a lékaři jsou povinni jejich přání vyslyšet. Nedbat pacientových přání, jakmile ztratí schopnost se rozhodovat, – jak se stalo, když DeBakeyho manželka údajně vtrhla na pozdně noční zasedání etického výboru nemocnice a požadovala, aby byl chirurgický zákrok proveden – je porušením respektu k autonomii pacienta, tak těžce vybojovaného během uplynulých 20 let.

Většina komentářů k případu se točila kolem toho, zda lze pacientova přání odsunout stranou, třeba i milujícími rodinnými příslušníky. Co zůstalo do velké míry mimo diskusi, je otázka, zda je vůbec vhodné provádět invazivní, nebezpečné a nákladné chirurgické operace u lidí ve věku 97 let – i když si to přejí.

Operace DeBakeyho zahrnovala provedení srdečního bypassu a otevření aorty, tepny odvádějící krev ze srdce do většiny hlavních tělesných orgánů. Poškozená část aorty pak byla nahrazena umělým implantátem.

Riziko bylo vysoké: ve skupině starších pacientů, kteří procedurou prošli a z nichž nejstaršímu bylo 77 let, zemřelo 18% během hospitalizace. Navíc přežít takový chirurgický zákrok neznamená návrat do obvyklého zdravotního stavu během několika týdnů. Obvykle to znamená, jak DeBakey zažil a jeho lékaři očekávali, dlouhodobou hospitalizaci typickou závislostí na přístrojích, četnými komplikacemi a značným utrpením.

DeBakey strávil v nemocnici tři měsíce a po většinu této doby nebyl schopen mluvit ani jíst, natož vstát z lůžka, číst nebo komunikovat s ostatními. Byl připojen k respirátoru a k dalšímu přístroji, který z jeho těla odváděl výkaly, a krmen hadičkou zavedenou do žaludku. Odhaduje se, že cena jeho pobytu v nemocnici překročila jeden milion dolarů.

Třebaže DeBakey je rád, že je naživu, kolik lidí bychom měli namáhavé léčbě, jíž prošel, podrobit kvůli naději na několik týdnů nebo měsíců života? Je rozumné, aby 99 nebo třeba 999 lidí dny či měsíce trpělo a nakonec zemřelo na pooperační komplikace, protože jeden člověk může přežít?

Počet potenciálně život zachraňujících technologií, jež dnešní medicína nabízí, se rozrůstá. Kardioverter-defibrilátor, který se voperuje, dokáže srdcem škubnout a vrátit jej k normálu, jestliže u pacientů po infarktu vznikne životu nebezpečný rytmus. Zařízení k podpoře levé komory je zčásti umělé srdce používané u pacientů umírajících na srdeční selhání. Důmyslných biofarmaceutik – léků obvykle používaných u pacientů s rakovinou ve velmi pokročilém stadiu – rovněž přibývá.

Některé z těchto terapií mohou u lidí v nejlepších letech zajistit měsíce, ba i roky života navíc. Má však jejich používání smysl u nejstarších z nejstarších, zejména jsou-li invazivní a nákladné?

Až se od roku 2010 začnou lidé narození v době poválečné populační exploze dožívat 65 let, budou ve Spojených státech tvořit 13% populace; do roku 2050 bude ve věku nad 65 let 21% lidí a 5% bude nad 85 let. Výdaje Medicare – peníze vynaložené státním programem pojištění pro starší občany – mají podle odhadů vyletět ze současných 2,6% HDP na 9,2% v roce 2050, přičemž technika bude tvořit více než 50% tohoto zvýšení nákladů. Máme-li mít zdroje na financování dalších veřejných statků kromě zdravotní péče – třeba školství, národních parků a dálnic, nemluvě o lékařské péči pro děti a chudé – musíme v oblasti techniky šlápnout na brzdu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

V bohatých zemích to neznamená omezování péče pouze na základě věku. Je však třeba určitě začít tím, že se omezí léčba, která je obtížná a nákladná, má minimální naději na úspěch a je navržena u lidí na samém konci života. Musíme akceptovat lidskou smrtelnost a jak prakticky, tak principiálně se zaměřovat na zlepšování kvality života starších lidí.

Z toho plyne potřeba zajistit soucitné ústavy sociální péče, koordinované řešení chronických nemocí a kompetentní paliativní péči, když se blíží smrt, namísto využívání čím dál více techniky k živoření v nastaveném čase. Znamená to také potřebu posuzovat náklady a předpokládanou délku života při rozhodování o proplácení lékařské péče zajišťované pomocí špičkové techniky.