3

Konektivita a moderní uprchlík

ŽENEVA – Skupina uprchlíků, které jsem v tomto čase minulý rok potkal, byla čerstvě vyloděná. Uprchli ze svých domovů v Sýrii, cestovali z poloviny přes Turecko a vložili své životy do rukou gangu pašeráků lidí, kteří jim slibovali, že je dostanou do Evropy. Navzdory všemu, co přetrpěli, mi jeden z nich hned po přistání na řeckém ostrově Lesbos řekl, že během této nebezpečné cesty zpanikařili pouze jednou: když jim zmizel signál na mobilním telefonu.

Tento signál, jakkoliv slabý, byl pro uprchlíky jediným pojítkem s vnějším světem. Když zmizel – když opravdu neměli jako kontaktovat svou rodinu, kamarády, nebo zkrátka nikoho, kdo by jim mohl pomoci – byli sevřeni pocitem izolace a strachu více, než vůbec kdy zažili. Je to pocit, jaký by nikdo již nikdy neměl znovu prožít.

Pro většinu lidí v industrializovaném světě – a pro každého na letošním Výročním setkání Světového ekonomického fóra v Davosu – je konektivita běžnou životní skutečností. Máme mobilní telefony, tablety a počítače, vše připojené k super rychlému -  a nadále zrychlujícímu – internetovému připojení. K tomu přidejme stále rostoucí počet platforem se sociálními médii a jsme v podstatě mezi sebou stále v kontaktu. Informace tečou tak volně a vytrvale, že máme tendenci bát se spíše přetížení, než nedostatku.

Pro uprchlíky je život zásadně jiný. Globálně vzato je o 50% méně pravděpodobné, že by uprchlíci, na rozdíl od obecné populace, měli telefon s internetem a 29% uprchlických domácností nemá telefon vůbec. Ačkoli 90% uprchlíků žijících v městském prostředí je v oblasti 2G či 3G pokrytí, tak zhruba pětina těch, co žijí ve venkovských oblastech, nemá připojení žádné.

To je velký problém. Pro uprchlíky není konektivita luxus, ale životně důležitá věc – taková, která se stala ještě důležitější v době, kdy nálada v mnoha hostitelských zemích obrací proti nim (i když se mnoho hnutí a společností stále snaží pomoci). V některých případech může technologie udělat to, co nepřátelsky naladění politici a neochotné vlády nezvládnou: dát uprchlíkům šanci začít znovu budovat svůj život.

Konektivita, na té nejzákladnější úrovni, znamená být schopen zůstat v kontaktu se členy rodiny, kteří zůstali doma a kteří jsou možná ohrožení pronásledováním a násilím. Konektivita také poskytuje přístup k důležitým a aktuálním informacím o nových hrozbách, jako jsou například propuknutí chorob či šíření konfliktu, nebo dostupnost nezbytností jako je jídlo a voda, oblečení, úkryt a zdravotní péče.

V dlouhodobějším rámci může konektivita podpořit online vzdělávání a školení, které uprchlíky připravuje na pracovní uplatnění. Může jim pomoci najít práci a propojit je s právními či jinými důležitými službami. A může jim umožnit snadnější komunikaci s organizacemi jako je Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), kdy nám řeknou, co potřebují, co děláme správně a kde potřebujeme provést změny.

Ve světě neomezených dat nám jen máloco brání v poskytnutí uprchlíkům této záchranné konektivity. Pokud budeme v tvorbě systému digitální podpory rozumní, budeme mít příležitost rozšířit naše partnerství se stovkami, pokud ne tisíci, organizací na celém světě, které jsou ochotny uprchlíkům pomoci.

Pochopení tohoto potenciálu vyžaduje překonání dvou klíčových problémů. Nejprve musíme vyřešit, jak aktuálně zlepšit konektivitu uprchlíků. Za druhé je třeba takové nastavení, abychom v budoucnu technologii využívali efektivněji.

Překonání těchto problémů bude vyžadovat především to, aby vlády zlepšily přístup, včetně investic do nutné digitální infrastruktury. Bude to dále vyžadovat příspěvek od privátního sektoru, zejména od telekomunikačních poskytovatelů, kteří mohou poskytnout své technologické expertízy, globální dosah a kupní sílu, která by pomohla zajistit přístup k dostupným telefonům a počítačům, nijak drahé datové služby a školení v digitální gramotnosti.

Úspěch na těchto frontách bude vyžadovat použití mikrovlnného propojení, satelitů, nevyužité televizní spektrum, drony a balony, s cílem zlepšit bezdrátový přístup k internetu v místech, kde je hodně uprchlíků. Vzhledem k tomu, že převážná většina dnešních uprchlíků je v rozvojových zemích, tak by vylepšená konektivity přinesla dalekosáhlé výhody i pro hostitelské země.

V roce 2014 narazili moji kolegové na mladého Syřana jménem Hany, který utekl se svou rodinou z Homsu a našel útočiště v libanonském táboře v údolí Beka. Hany – básník, rapper a fotograf – byl takový živel, že kolegům nějakou dobu trvalo, než zjistili, že měl vážnou poruchu zraku a viděl jen pár centimetrů před obličejem. Jeho mobilní telefon byl tedy naprosto zásadní. Umožňoval mu učit se anglicky, fotit a zavolat o pomoc, když bylo potřeba. Ten samý telefon jednoho dne zazvonil se zprávou, že kanadské město Regina bude jeho novým domovem. Jak to sám popsal, “můj telefon je můj malý svět.“

Pro uprchlíky jako je Hany je konektivita nejen otázkou přežití, ale poskytuje také soběstačnost a nezávislost, kdy posiluje jejich vlastní pocit pohody a umožňuje jim přispívat společnosti, která je hostí. Světové ekonomické fórum minulý rok spustilo program zvaný Internet pro všechny. Musíme se postarat o to, aby “všichni“ zahrnovalo i uprchlíky.