7

Model rozvoje pod vedením mulláhů

ISLÁMÁBÁD – Jedna dlouhotrvající debata v ekonomii – a obecněji ve společenských vědách – se zabývá tím, jak rozvojovým zemím nejlépe poskytovat mezinárodní pomoc. Měly by vlády těchto zemí spoléhat na moudra přicházející shora od dárcovských zemí? Nebo by se dárci měli víc zaměřit na financování zdola vyrůstajících řešení, která si diktují příjemci?

Jelikož Trumpova administrativa navrhuje seškrtání rozpočtu ministerstva zahraničí USA a snížení objemu peněz, jež různé agentury USA přidělují nejchudším lidem světa, nabývá tato debata nové naléhavosti. Poznatky důležité pro určení nejlepší cesty vpřed možná nabízí odpověď z islámského světa – příjemce značné části americké pomoci posledních let.

Řečeno jednoduše, současný přístup západních zemí nefunguje. Nejzřetelněji je to vidět v mé vlasti, Pákistánu. Vzdor masivním nárůstům sumy dolarů vyčleněných v posledních letech na pomoc, včetně miliard schválených bývalým prezidentem Barackem Obamou, my v terénu jsme z velké části od distribuce těchto peněz odstřiženi. Na poskytování pomoci Pákistáncům se podílí zhruba 70 samostatných místních úřadů a 40 mezinárodních nestátních organizací. Většina rozhodnutí o způsobu použití peněz, které dostanou, vzniká ovšem v zahraničí.

Země, které jako Pákistán přijímají zahraniční pomoc, jsou až vespod potravního řetězce mezinárodního rozvoje. Rozpočty se připravují v kancelářích daleko od zamýšleného místa dodání a dvojstranné a mnohostranné programy často stanovují priority (například zdravotní péči, školní vzdělávání či potlačování chudoby) bez valných informací z recipientské země.

Jelikož však vlády obdarovaných zemí dychtí po dolarech ze zahraniční pomoci, obvykle jsou nažhavené držet se programů sestavených dárci a jejich smluvními partnery. Kývnou na podmínky, studie i hodnocení. Podvolí se, když zvenčí slyší, kam a jak mají peníze umístit. Místní partneři mohou jen sbírat drobečky na konci dlouhého procesu, jehož se účastní příliš mnoho „expertů“, takže se příjemci pomoci cítí zbaveni práv a nevidí před sebou lepší budoucnost.

Namísto prostého seškrtání pomoci, k němuž se Trumpova administrativa zřejmě chystá, by však USA měly zvážit spíš přepracování toho, jak pomoc poskytují, nikoli zda ji vůbec poskytovat. A právě tady lze vyvodit důležitá ponaučení z přístupu postupujícího zdola, který se dnes testuje v některých částech islámského světa.

V místech, jako je Pákistán, kde o své přítomnosti dávají rostoucí měrou vědět společensky uvědomělí, podnikaví náboženští vůdci, mulláhové, vznikají v reakci na vakuum vzniklé v důsledku nedostatků v programech pomoci Západu místní řešení. Tito klíčoví členové komunit nabízejí muslimům zřetelnější vizi lepšího života, než kdy dokázaly západní agentury rozvojové pomoci. Lidé mulláhům rozumějí a věří v to, co jim nabízejí. Právě na získání takové důvěry západní dárci nikdy nekladli důraz.

V Pákistánu mulláhové vybírají peníze od svých komunit a od veřejných i soukromých dárců z bohatých zemí produkujících ropu. Na rozdíl od financí například od Agentury USA pro mezinárodní rozvoj nejsou příjemci zatěžováni poplatky za konzultace či povinné hodnocení výdajů. Žádné strategické matice, řízené ankety ani předkládání zpráv z terénu. Jen peníze, slévající se náboženskými toky a napouštěné přímo do programů a komunit, které je potřebují.

Napříč muslimským světem působí podnikaví mulláhové s vlastní motivací, bez byrokracie, příplatků za nepohodlí, pětihvězdičkových hotelů a letů v obchodní třídě. Ne všechny jejich snahy jsou altruistické; v několika případech hromadné financování a neformální sítě posloužily terorismu. Podobni americkým voličům, již podpořili Trumpa, ne všichni muslimové si svědomitě prověřují veškerá fakta. Ve velké většině případů ale snahy vedené mulláhy přinášejí peníze na školy, nemocnice a další služby, jež západní pomoc nedokázala zajistit, a formují způsob rozvoje muslimských komunit.

Poptávka po této alternativní vizi pomoci se zvyšuje se zřetelným nezdarem rozvojového paradigmatu založeného na modernizaci. Západní experti prosazující zbyrokratizovaná řešení si sice vynutili povrchní modernitu, založenou na oděvu, jazyku a životním stylu, ale řada muslimů neviděla žádný přínos v podobě rozšířených ekonomických příležitostí a větší sociální mobility. Proto hledali a našli svá vlastní řešení.

Ekonom William Easterly tvrdí, že nejlepším způsobem jak reformovat mezinárodní rozvoj je přesunout peníze od „expertů“ působících shora k „těm, kdo hledají řešení zdola – jako nositel Nobelovy ceny míru a průkopník mikroúvěrů Muhammad Yunus – a nepřestávají experimentovat, dokud nenajdou něco, co chudým v terénu skutečně pomáhá.“

Právě to, tvrdím já, dělají v islámském světě mulláhové. Rozvoj je nejúspěšnější, když vychází z řešení, která se určí, vyzkoušejí a udržují lokálně, ne když západní agentury a technokraté utrácejí obrovské sumy za shora stanovené přístupy.

Rozvojová řešení nacházená zdola dnes nabízí nový typ muslimských „hledačů“. Zatímco se v muslimském světě šíří model rozvoje pod vedením mulláhů, „experti“ na Západě by udělali dobře, kdyby porozuměli příčinám jeho úspěchu.

Z angličtiny přeložil David Daduč