47

Neliberální stagnace

NEW YORK – Dnes, čtvrtstoletí po skončení studené války, stojí Západ a Rusko opět proti sobě. Tentokrát je však podstatou sporu přinejmenším na jedné straně geopolitická moc, nikoliv ideologie. Západ řadou různých způsobů podpořil demokratická hnutí v postsovětském regionu a jen těžko skrýval nadšení z rozličných „barevných“ revolucí, které nahradily dlouholeté diktátory vnímavějšími lídry – ačkoliv ne ze všech se vyklubali oddaní demokraté, za něž se vydávali.

Příliš mnoho států bývalého sovětského bloku dodnes zůstává pod kontrolou autoritářských vůdců, z nichž někteří – například ruský prezident Vladimir Putin – se naučili udržovat přesvědčivější fasádu voleb než jejich komunističtí předchůdci. Svůj systém „neliberální demokracie“ propagují na základě pragmatismu, nikoliv nějaké všeobecné dějinné teorie. Tito vůdci tvrdí, že prostě jen efektivněji zařizují, co je třeba.

Rozhodně to platí o rozdmýchávání nacionalistických nálad a dušení odporu. O poznání méně efektivní jsou tito lídři při zajišťování dlouhodobého hospodářského růstu. HDP Ruska, které kdysi bylo jednou ze dvou světových supervelmocí, dnes dosahuje zhruba 40% hodnoty Německa a něco přes 50% hodnoty Francie. Střední délkou života se Rusko řadí na 153. místo na světě, těsně za Honduras a Kazachstán.

Pokud jde o příjem na obyvatele, zaujímá Rusko 73. příčku na světě (měřeno podle parity kupní síly) – to je hluboko pod úrovní někdejších satelitů SSSR ve střední a východní Evropě. Země se deindustrializovala: drtivou většinu exportu dnes tvoří přírodní zdroje. Nevyvinula se zde „normální“ tržní ekonomika, ale spíše jakási prazvláštní forma protekčně-státního kapitalismu.