43

Neliberální stagnace

NEW YORK – Dnes, čtvrtstoletí po skončení studené války, stojí Západ a Rusko opět proti sobě. Tentokrát je však podstatou sporu přinejmenším na jedné straně geopolitická moc, nikoliv ideologie. Západ řadou různých způsobů podpořil demokratická hnutí v postsovětském regionu a jen těžko skrýval nadšení z rozličných „barevných“ revolucí, které nahradily dlouholeté diktátory vnímavějšími lídry – ačkoliv ne ze všech se vyklubali oddaní demokraté, za něž se vydávali.

Příliš mnoho států bývalého sovětského bloku dodnes zůstává pod kontrolou autoritářských vůdců, z nichž někteří – například ruský prezident Vladimir Putin – se naučili udržovat přesvědčivější fasádu voleb než jejich komunističtí předchůdci. Svůj systém „neliberální demokracie“ propagují na základě pragmatismu, nikoliv nějaké všeobecné dějinné teorie. Tito vůdci tvrdí, že prostě jen efektivněji zařizují, co je třeba.

Rozhodně to platí o rozdmýchávání nacionalistických nálad a dušení odporu. O poznání méně efektivní jsou tito lídři při zajišťování dlouhodobého hospodářského růstu. HDP Ruska, které kdysi bylo jednou ze dvou světových supervelmocí, dnes dosahuje zhruba 40% hodnoty Německa a něco přes 50% hodnoty Francie. Střední délkou života se Rusko řadí na 153. místo na světě, těsně za Honduras a Kazachstán.

Pokud jde o příjem na obyvatele, zaujímá Rusko 73. příčku na světě (měřeno podle parity kupní síly) – to je hluboko pod úrovní někdejších satelitů SSSR ve střední a východní Evropě. Země se deindustrializovala: drtivou většinu exportu dnes tvoří přírodní zdroje. Nevyvinula se zde „normální“ tržní ekonomika, ale spíše jakási prazvláštní forma protekčně-státního kapitalismu.

Ano, v některých oblastech Rusko stále převyšuje okolí, například v jaderné energetice. Zachovává si právo veta v Organizaci spojených národů. A jak ukazuje nedávný hackerský útok na Demokratickou stranu ve Spojených státech, disponuje Rusko takovou kybernetickou kapacitou, že se dokáže účinně vměšovat do západních voleb.

Přitom existují všechny důvody věřit, že toto narušování bude pokračovat. Vzhledem k pevným vazbám amerického prezidenta Donalda Trumpa na dosti nechutné ruské osoby (které zase mají úzké vazby na Putina) jsou Američané hluboce znepokojeni z potenciálního ruského vlivu v USA – několik probíhajících vyšetřování možná tyto otázky vyjasní.

Když padla železná opona, vkládalo mnoho lidí do Ruska a obecněji do bývalého Sovětského svazu mnohem větší naděje. Po sedmi desetiletích komunismu neměl být přechod na demokratickou tržní ekonomiku nijak snadný, avšak vzhledem k evidentním výhodám demokratického tržního kapitalismu oproti systému, jenž se právě rozpadl, se předpokládalo, že ekonomika bude vzkvétat a občané se budou domáhat silnějšího hlasu.

Co se tedy nepovedlo? A komu – pokud někomu – to klást za vinu? Mohl být postkomunistický přerod Ruska lépe zvládnutý?

Takové otázky nikdy s určitostí nezodpovíme: dějiny se nedají opakovat. Domnívám se však, že zde máme částečně co do činění s odkazem pomýleného „washingtonského konsensu“, jenž utvářel podobu ruského přerodu. Vliv tohoto rámce se projevil v obrovském důrazu reformátorů na privatizaci bez ohledu na to, jakým způsobem se provede, přičemž rychlost dostala přednost nade vším ostatním včetně vytvoření institucionální infrastruktury potřebné k tomu, aby tržní ekonomika fungovala.

Když jsem před patnácti lety napsal knihu Globalizace a její nespokojenci,tvrdil jsem v ní, že tato ekonomická reforma provedená formou „šokové terapie“ je katastrofální chybou. Obhájci zmíněné doktríny však nabádali k trpělivosti: takové soudy prý lze vynášet až z dlouhodobější perspektivy.

Dnes, více než čtvrtstoletí od začátku přerodu, se tyto předchozí výsledky potvrdily a ukázalo se, že se mýlili ti, kdo prohlašovali, že jakmile vznikne právo na soukromé vlastnictví, povede k obecnějším požadavkům na vládu zákona. Rusko a mnohé další tranzitivní země zaostávají za rozvinutými ekonomikami více než kdykoliv dříve. HDP v některých těchto státech nedosahuje ani úrovně z počátku transformace.

Řada lidí v Rusku se domnívá, že americké ministerstvo financí prosazovalo politiku washingtonského konsensu, aby jejich zemi oslabilo. A když měsíčník Institutional Investor zveřejnil v roce 2006 podrobné svědectví o hluboké zkorumpovanosti týmu z Harvardovy univerzity, který byl vybrán, aby s přerodem Ruska „pomohl“, toto přesvědčení ještě zesílilo.

Já osobně se domnívám, že vysvětlení bylo méně zlověstné: pomýlené nápady mohou mít navzdory nejlepším záměrům vážné důsledky. A příležitosti k sobecké hamižnosti, které Rusko nabízelo, byly zkrátka příliš velké na to, aby jim někteří lidé dokázali odolat. Je zjevné, že demokratizace v Rusku vyžadovala snahu o zajištění společné prosperity, nikoliv politiku vedoucí ke vzniku oligarchie.

Tehdejší selhání Západu by však neměla podkopat jeho současné odhodlání pracovat na vytváření demokratických států respektujících lidská práva a mezinárodní právo. USA se usilovně snaží, aby se extremismus Trumpovy administrativy – ať už je to zákaz cestování namířený proti muslimům, ekologická politika popírající vědecké poznatky nebo hrozby ignorování mezinárodních obchodních závazků – nestaly novou normou. Stejně tak se ovšem „novou normou“ nesmí stát porušování mezinárodního práva jinými zeměmi, například chování Ruska na Ukrajině.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.