0

Rozšířená úzkost

CHICAGO – Spojené státy dospěly do fáze, kdy je téměř polovina Američanů označována za nějakým způsobem duševně nemocné a téměř čtvrtina obyvatel – 67,5 milionů lidí – užívá antidepresiva.

Tato zarážející statistika rozpoutala rozsáhlou a někdy i zatrpklou debatu o otázce, zda lidé neužívají mnohem více léků, než je zapotřebí k řešení problémů, které ani nemusí být duševními poruchami.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Výzkumy naznačují, že 40% všech pacientů nenaplňuje diagnózy, které jim lékaři a psychiatři připisují, avšak v USA je stále každoročně vypsáno 200 milionů předpisů na léčbu deprese a úzkosti.

Ti, kdo takto rozsáhlé užívání léků na předpis obhajují, trvají na tom, že významná část populace není dostatečně léčena a potažmo neužívá dostatek léků. Ti, kdo s takto rozbujelým užíváním léků nesouhlasí, zase poukazují na skutečnost, že zejména diagnostikované procento bipolární poruchy vylétlo vzhůru o 4000% a že přemrštěné užívání léků není možné bez zveličené diagnózy.

Abych pomohl tento dlouhotrvající spor urovnat, zkoumal jsem, proč se počet poznaných psychiatrických poruch v posledních desetiletích tak dramaticky zvýšil. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch zařadil v roce 1980 do svého třetího vydání ( DSM-III ) 112 nových duševních poruch. Dalších 58 poruch se objevilo v revidovaném třetím (1987) a ve čtvrtém (1994) vydání.

Při nákladu přes milion výtisků je manuál známý jako bible americké psychiatrie; každopádně na něj do slova a do písmene odkazují školy, věznice, soudy i pracovníci v oboru duševních onemocnění z celého světa. Jeho rozšíření třeba jen o jediný nový diagnostický kód má vážné praktické důsledky. Co tedy bylo v roce 1980 důvodem k přijetí tolika nových položek?

Po několika žádostech adresovaných Americké psychiatrické asociaci jsem získal úplný přístup ke stovkám nepublikovaných memorand, dopisů, a dokonce i výsledků hlasování z období let 1973 až 1979, kdy akční štáb připravující DSM-III debatoval o každé nové i již existující poruše. Zčásti byla tato činnost pečlivá a chvályhodná. Celkově vzato však měl schvalovací proces spíše vrtošivý než vědecký ráz.

DSM-III vzešel z jednání, která mnozí účastníci označili za chaotická. Jeden pozorovatel následně poznamenal, že i ono malé množství výzkumu, z něhož se čerpalo, bylo „opravdovou bramboračkou – nahodilou, nedůslednou a nejednoznačnou“. Zájem a expertíza akčního štábu se omezovaly na jediné odvětví psychiatrie: na neuropsychiatrii. Skupina se v tomto složení scházela čtyři roky, než jejím členům došlo, že by taková jednostrannost mohla vést k zaujatosti.

Neuvěřitelné je, že seznamy příznaků některých poruch byly sesmoleny za pár minut. Terénní studie, které měly ospravedlnit zařazení těchto poruch do manuálu, někdy obsahovaly jediného pacienta, jehož hodnotil člověk obhajující začlenění nové diagnózy. Experti naléhali na zařazení i tak pochybných onemocnění, jako jsou „chronická porucha nediferencovaného pocitu neštěstí“ nebo „chronická stěžovací porucha“, mezi jejíž příznaky patří mimo jiné remcání na výši daní, na počasí, a dokonce i na sportovní výsledky.

Sociální fobie (později přezdívaná „porucha sociální úzkosti“) byla jednou ze sedmi nových poruch úzkosti zavedených v roce 1980. Zpočátku mi připadala jako závažné onemocnění. Do roku 1990 ji už experti označovali za „poruchu desetiletí“ a sveřepě prohlašovali, že jí trpí každý pátý Američan.

Ukázalo se však, že celá pravda je poněkud složitější. Například proto, že specialista, který v 60. letech poprvé sociální úzkost rozpoznal a zkoumal (byl to v Londýně žijící Isaac Marks, renomovaný expert na strach a paniku), se začlenění této diagnózy do samostatné kategorie nemocí v  DSM-III silně bránil. Seznam běžného chování spojovaného s touto poruchou mu vyrazil dech: strach z osamoceného stolování v restauracích, vyhýbání se veřejným toaletám a obavy z třesoucích se rukou. V roce 1987, kdy akční štáb obohatil seznam příznaků o nechuť k veřejným projevům, se už tato porucha jevila jako dostatečně pružná, aby se do ní dalo zařadit prakticky všechno na světě.

Ve snaze zabránit dojmu, že se z běžných obav stávají v manuálu léčitelné nemoci, přibyla v DSM-IV klauzule, podle níž se musí chování odpovídající sociální úzkosti „zhoršovat“, než bude moci být prohlášeno za diagnózu. Kdo však nutil lékaře předepisující příslušné léky, aby tyto standardy dodržovali? Jejich chápání zhoršujícího se stavu bylo bezpochyby volnější než v případě akčního štábu. Počet případů poruchy úzkosti každopádně navzdory klauzuli o zhoršování rostl jako houby po dešti; v roce 2000 už to byla po depresi a alkoholismu třetí nejčastější psychiatrická porucha v Americe.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Přemrštěné užívání léků by postihlo méně Američanů, pokud bychom dokázali držet na uzdě zjevné příklady zveličené diagnózy. Laťku psychiatrické diagnózy bychom museli posunout mnohem výše a opětovně začít rozlišovat mezi chronickým onemocněním a mírnými projevy. Ti, kdo tvrdí, že bojují s těžkými duševními poruchami, které lze smysluplně léčit pouze medikamenty, se však takovému rozlišování úporně brání.

Nezdar při reformě psychiatrie bude mít pro veřejné zdraví katastrofální následky. Považme, že vážnými kandidáty na zařazení do příštího vydání DSM , plánovaného na rok 2012, jsou mimo jiné apatie, přehnané nakupování a přehnané užívání internetu. Mají-li nám být vodítkem dějiny psychiatrie, pak se brzy začne nabízet nová kategorie léků určených na jejich léčbu. Zdravý rozum však musí zvítězit: jsou-li duševně nemocní všichni, pak není duševně nemocný nikdo.