7

Nenechme za sebou žádného uprchlíka

NEW YORK – Svět vstoupil do éry, ve které jsou lidé vysídlováni nebývalou rychlostí. V roce 2014 donutil konflikt a pronásledování opustit domovy 42 500 lidí denně, což je téměř čtyřnásobek oproti roku 2010.Téměř 60 milionů lidí je nyní nuceně vysídleno – od druhé světové války zcela bezkonkurenční krize.

Je to sice neakceptovatelné, ale není to nevyhnutelné. V roce 1945 reagoval svět na nejsmrtelnější konflikt lidské historie založením OSN. Jako vedoucí uprchlických a rozvojových agentur OSN dnes vyzýváme svět k reakci na tento dramatický zvrat a to takovou, která lidem poskytne prostředky potřebné k obnově jejich životů. Věříme, že cesta vpřed začíná s Udržitelnými rozvojovými cíli 2030, které OSN jednomyslně přijalo minulé září a kterými potvrzuje svůj slib “nenechat nikoho za sebou“ v boji proti chudobě a nerovnosti.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Současný přístup mezinárodního společenství k vysidlování spoléhá především na humanitární pomoc, která poskytuje rychlou a život zachraňující úlevu, zatím co probíhá hledání permanentního řešení. Řešení se však ukazují nepolapitelnější než kdy jindy. Jen 1% uprchlíků se bylo schopno v roce 2014 vrátit domů. Absolutní většina vystěhovaných netráví v exilu dny či měsíce, ale roky či dekády a někdy dokonce celý život. Riskují, že budou opuštění.

Vezměme si Somayu, uprchlici třetí generace v Keni. Před desetiletími uprchla její prababička před brutálním konfliktem v Somálsku do tábora Hagadera. Zde se narodila její matka a stejně tak i ona. Ani jedna z nich nevytáhla paty z tábora o pěti čtverečních mílích (13 kilometrů čtverečních). Stále žijí z babiččiných kufrů a čekají na šanci pokračovat dále.

Stejně jako Somaya žije většina uprchlíků v rozvojovém světě. A přesto čelí rozvojové organizace, které by mohly uprchlíkům poskytnout pomocnou ruku, příliš často nedostatečnému financování a nesmírným omezením, které jim brání řešit potřeby uprchlíků.

Dlouhodobé vysídlení způsobuje lidem jako Somaya hlubokou zátěž. Uprchlíci často ��elí limitacím jejich schopnosti pracovat a volně se pohybovat, takže je téměř nemožné zajistit vlastní rodinu, nebo přispět hostitelské komunitě. Žijí v naprosté nejistotě, bez jiné možnosti než spolehnutí se na humanitární pomoc. Anebo jsou povinni hledat živobytí v šedé ekonomice, kde ale riskují zatčení, sexuální vydírání, dětskou práci a další týrání.

Vezměme si další příklad: Anas, 13-ti letý syrský uprchlík v Libanonu. Jeho rodina nemá šanci přežít bez 5 dolarů, které on vydělá každý den. Takže místo toho, aby chodil do školy, třídí hroudy uhlí na prodej jako palivo. Uprchlíci jako Anas jen obtížně uplatňují přesně ta práva – na vzdělání, zdravotní péči, svobodu pohybu a přístup k půdě, práci a ubytování – která jsou zásadní pro vymanění se z chudoby.

Náprava bude vyžadovat politické a ekonomické změny, které umožní rozvojové komunitě poskytnout více podpory. Vztah mezi rozvojem a vysídlením je jasný a potřebujeme začít tyto výzvy vnímat jako oblasti společné odpovědnosti.

Rozsáhlé vysidlování namáhá veřejné zdroje, dokonce i ve středně příjmových zemích; bez dostatečné vnější pomoci se tak zvrátit léta pokroku. Dokud nebude svět dávat hostitelským zemím a uprchlíkům v nich žijícím lepší a větší podporu, můžeme očekávat, že budeme platit ještě větší sumy za nikdy nekončící humanitární programy.

Má to ale i druhou stranu mince. Když je vysídleným lidem dán prostor k rozvinutí svých schopností a sledování vlastních aspirací, vytvářejí pak nové příležitosti pro růst. Proto musí mít rozvojové agentury větší flexibilitu v přístupu k chudobě a křehkosti – kdekoliv se objeví – než se vymknou kontrole.

Nastal čas zbavit se klišé vidění uprchlíků jakožto pasivních příjemců pomoci, nečinně sedících s nataženou rukou. Pokud vůbec něco, tak tato představa reflektuje okolnosti, do kterých byly uprchlíci vhozeni a které byly posíleny neúplnou odpovědí světa. Uprchlíci jsou podnikatelé. Jsou umělci. Jsou to učitelé, inženýři a lidé mnoha profesí. Jsou bohatým zdrojem lidského kapitálu, který se nám nedaří zužitkovat.

Fake news or real views Learn More

Mezinárodní společenství si již nemůže dovolit ignorovat takový potenciál nebo nečinně přihlížet, zatímco ti nejzranitelnější jsou vytlačováni na okraj společnosti. Zatímco novinové titulky upozorňují na lidskou cenu těchto tragédií, musíme mít na paměti, že máme možnost reagovat i jinak než pouze šokem.

Můžeme odmítnout ekonomické vyloučení těch, co mezi námi žijí, ale narodili se jinde. Můžeme znásobit naší snahu najít politická řešení konfliktů a persekucí. Můžeme zmocnit humanitární a rozvojové partnery ke společné práci od momentu, kdy krize vypukne. Stručně řečeno, můžeme dodržet náš slib “nenechat nikoho za sebou.“