2

Může základní příjem pomoci chudým zemím?

BERKELEY – Stará myšlenka rekonstrukce sociálního státu zavedením ničím nepodmíněného všeobecného základního příjmu uchvacuje v poslední době pozornost celého politického spektra. Na levici ji považují za jednoduchou a potenciálně komplexní protilátku proti chudobě. Na pravici ji pokládají za způsob, jak zlikvidovat spletité sociální byrokracie a současně naplnit některé závazky sociálních transferů bez podstatného oslabení motivace k práci. Zároveň by mohlo jít o určitou pojistku proti tolik obávané budoucnosti, kdy v mnoha sektorech nahradí zaměstnance roboti. Může však tento systém skutečně fungovat?

Prozatím se tato otázka řešila převážně v rozvinutých zemích – a čísla nevypadají slibně. Kanada, Finsko a Nizozemsko si dnes sice s myšlenkou základního příjmu údajně pohrávají, avšak někteří prominentní ekonomové z rozvinutých zemí varují, že takový projekt je z finančního pohledu křiklavě nereálný. Například ve Spojených státech by dávka pro dospělého ve výši 10 000 dolarů ročně – což je méně než oficiální hranice chudoby jednotlivce – za současného systému vyčerpala téměř všechny federální daňové příjmy. Snad právě tato aritmetika přiměla švýcarské voliče k tomu, aby v referendu konaném na začátku června tuto myšlenku drtivou většinou hlasů odmítli.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Ale co nízkopříjmové či středněpříjmové země? Základní příjem může být fiskálně realizovatelný – a samozřejmě i sociálně žádoucí – v místech, kde je práh chudoby nízký, stávající sociální záchranné sítě děravé a jejich správa drahá.

Vezměme si Indii, kde zhruba pětina populace žije pod oficiální hranicí chudoby, která je sama o sobě velmi nízká. Občané s kartou „pod hranicí chudoby“ sice mají nárok na vládní pomoc, avšak průzkumy ukazují, že asi polovina indických chudých žádnou kartu nemá – a zhruba třetina lidí žijících nad hranicí chudoby jí naopak disponuje.

S podobnými problémy se potýká i mnoho dalších rozvojových zemí: benefity určené pro chudé se ocitají u zámožnějších lidí a mnozí ze zamýšlených příjemců se k pomoci vůbec nedostanou kvůli kombinaci politických a administrativních čachrů i skutečných strukturálních problémů. A ověřování nárokovatelnosti může být velmi složité v prostředí, kde se pracovní místa koncentrují v neoficiálním sektoru, převážně formou samostatné výdělečné činnosti, bez jakéhokoliv oficiálního účetnictví nebo údajů o příjmech. Za těchto okolností může být identifikace chudých lidí nákladná, manipulovatelná, složitá a kontroverzní.

Základní příjem nenavázaný na jakékoliv podmínky by mohl tento chaos do značné míry eliminovat. Otázka zní, zda si ho vlády mohou dovolit, aniž by zvýšily zátěž daňových poplatníků a podkopaly ekonomické pobídky.

V Indii by odpověď mohla být kladná. Kdyby každý z 1,25 miliardy indických občanů pobíral roční základní příjem ve výši 10 000 rupií (149 dolarů) – což jsou zhruba tři čtvrtiny oficiální hranice chudoby –, pak by se celková vyplacená částka rovnala přibližně 10% HDP. Národní institut veřejných financí a politiky v Dillí přitom odhaduje, že indická vláda každý rok rozdělí podstatně vyšší částku formou otevřených či skrytých dotací zámožnějším segmentům populace, nemluvě o daňových výjimkách pro firemní sektor. Ukončením některých nebo i všech těchto dotací – které samozřejmě nezahrnují výdaje v oblastech, jako jsou zdravotnictví, školství, výživa, programy rozvoje venkova a měst či ochrana životního prostředí – by vláda mohla zajistit potřebné prostředky, aby nabídla rozumný základní příjem všem občanům, bohatým i chudým.

Pokud vláda postrádá politickou odvahu k eliminaci dostatečného množství dotací, zbývají dvě možnosti. Buď může podniknout kroky ke zvýšení daňových příjmů, například zlepšením výběru daně z nemovitosti (v současnosti extrémně nízké), nebo může snížit úroveň zaváděného základního příjmu.

Každopádně by vláda neměla financovat plán základního příjmu penězi z jiných klíčových sociálních programů. Základní příjem sice může nahradit některé vyloženě nefunkční sociální výdaje, ale nemůže suplovat například veřejné školství a zdravotnictví, předškolní výživové programy nebo garance zaměstnanosti u veřejných prací. Základní příjem by byl koneckonců stále značně omezený a neexistuje způsob, jak zajistit, aby jednotliví občané vynakládali jeho dostatečně vysokou část na dosažení společensky žádoucí úrovně vzdělání, zdraví či výživy.

Pokud se zohlední tato omezení, pak prakticky neexistuje důvod se domnívat, že by program základního příjmu nemohl v rozvojových zemích fungovat. Nejčastěji slýchané argumenty proti těmto programům zdaleka nejsou přesvědčivé.

Hlavním nedostatkem je podle kritiků skutečnost, že základní příjem by oslabil motivaci k práci, zejména u chudých lidí. Vzhledem k tomu, že hodnota práce přesahuje příjem, by to podle této logiky mohlo představovat vážný problém. Evropští sociální demokraté se například obávají, že základní příjem by mohl podkopat solidaritu zaměstnanců, která tvoří základ současných programů sociálního pojištění.

V rozvojových zemích jsou však zaměstnanci v převládajícím neformálním sektoru vyloučeni z programu sociálního pojištění už dnes. A žádný realizovatelný základní příjem by nebyl tak vysoký, alespoň prozatím, aby umožnil lidem hodit práci za hlavu.

U nejchudších skupin by základní příjem ve skutečnosti zvýšil blahodárné účinky práce na důstojnost a solidaritu, neboť by částečně sejmul tlak z lidí – zejména žen –, kteří jsou dnes nesmírně přepracovaní. Místo aby se samostatně výdělečně činní lidé, jako jsou malovýrobci a prodejci, neustále báli o živobytí, mohli by začít dělat strategičtější rozhodnutí a využívat své zlepšené vyjednávací pozice ve vztahu k obchodníkům, prostředníkům, věřitelům a pronajímatelům.

Závěrečný argument proti základnímu příjmu zní, že chudí lidé využijí těchto peněz k financování osobně či společensky škodlivých aktivit, jako jsou hazardní hry či konzumace alkoholu. Zkušenosti s přímými hotovostními transfery v řadě zemí včetně Ekvádoru, Indie, Mexika a Ugandy však nepřinášejí mnoho důkazů o podobném zneužívání; peníze se všeobecně používají na chvályhodné výrobky a služby.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Návrhy na všeobecný základní příjem, jak si ho vysnili utopičtí socialisté a libertariáni, jsou v rozvinutých zemích možná předčasné. V rozvojovém světě by se však tyto plány neměly šmahem odsuzovat, neboť by díky tamním podmínkám mohly představovat dostupnou alternativu vůči administrativně těžkopádným a neefektivním sociálním programům. Základní příjmy nejsou všelék; přepracovaným občanům rozvojových zemí, kteří žijí v extrémní chudobě, by však jednoznačně přinesly úlevu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.