7

Pomýlené představy o vysokém školství

CAMBRIDGE – Od chvíle, kdy ekonomové odhalili, do jaké míry univerzity přispívají k hospodářskému růstu, věnují politici vysokému školství bedlivou pozornost. Přitom však mnohdy špatně chápou roli univerzit, což podkopává jejich politiku.

Například americký prezident Barack Obama opakovaně zdůrazňuje potřebu zvýšit procento mladých Američanů, kteří získají univerzitní diplom. To je bezpochyby chvályhodný cíl, který může přispět k prosperitě země a pomoci mladým lidem uskutečnit americký sen. Ekonomové, kteří studují vztah mezi vzděláním a hospodářským růstem, však potvrzují to, co naznačuje i selský rozum: počet univerzitních diplomů není zdaleka tak důležitý jako otázka, nakolik dobře se u studentů rozvinou kognitivní schopnosti, jako jsou kritické myšlení nebo schopnost řešit problémy.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Neschopnost uznat tento argument může mít vážné důsledky. V době, kdy se státy hlásí k politice masového vysokého školství, se v porovnání se systémem vzdělávání elit dramaticky zvyšují náklady na správu univerzit. Protože musí vlády podporovat mnoho jiných programů – a protože se lidé brání vyšším daním –, je stále těžší najít peníze na financování tohoto úsilí. Univerzity se tudíž musí snažit poskytovat kvalitní vzdělání většímu počtu studentů a přitom utrácet co nejméně peněz.

Dosahování všech těchto tří cílů současně – kvality, kvantity a hospodárnosti – je obtížné a pravděpodobnost kompromisu obrovská. A protože počty absolventů a vládní výdaje lze spočítat snadno, zatímco kvalita vzdělání se těžko měří, stává se právě ona cílem, z něhož se nejspíš začne slevovat. Nikdo nemusí rozpoznat situaci – a nikdo tedy za ni nemusí být volán k zodpovědnosti –, kdy se počty absolventů zvyšují, avšak vytoužené ekonomické přínosy nepřicházejí.

Druhým omylem politiků je představa, že jediný významný přínos univerzitního vzdělání spočívá v poskytnutí příležitosti absolventům, aby si našli pracovní místo odpovídající střední třídě a přispívali k hospodářskému růstu a prosperitě. Tento příspěvek je sice důležitý, avšak není jediným, na němž záleží.

Pomineme-li hledání prvního zaměstnání, zdá se, že se absolventi univerzit oproti lidem se středoškolským diplomem rovněž snáze adaptují na vývoj ekonomiky a změny potřeb na trhu práce. Navíc ve větší míře hlasují ve volbách, podílejí se na občanských aktivitách, páchají méně trestných činů, lépe vzdělávají vlastní děti a jsou méně často nemocní, poněvadž vedou zdravější životní styl.

Vědci odhadují, že tyto dodatečné přínosy mají ještě vyšší hodnotu než větší celoživotní příjem zajištěný univerzitním diplomem. Budou-li politici zmíněné přínosy přehlížet, riskují, že podpoří rychlejší a levnější formy vzdělávání, které budou daleko méně sloužit studentům i společnosti.

Tyto mylné představy jsou jasně patrné na projevech šéfů vlád v posledních dvou desetiletích. Bývalý prezident Bill Clinton ve svém poselství o stavu Unie v roce 1994 poznamenal: „Každou školu posuzujeme podle jednoho náročného měřítka: Učí se tam naše děti, co potřebují vědět, aby mohly konkurovat a vítězit v globální ekonomice?“ George W. Bush a Obama pak vyjadřovali podobné názory, když hovořili o cílech své školské politiky.

Stejné postoje se projevují i v jiných zemích. Výmluvným příkladem je přesun britských univerzit z gesce ministerstva školství a vědy do gesce ministerstva školství a zaměstnanosti v roce 1992 a poté pod nově vytvořené ministerstvo podnikání, inovací a kvalifikace v roce 2009.

Tato zúžená koncepce role vysokého učení nemá obdoby. Ignoruje to, co se dlouho považovalo za nejzákladnější cíl vzdělávání: posilování morálního charakteru studentů a jejich příprava na to, aby byli aktivními a informovanými občany. Ve světle této tradice je nedávný příklon k materiálním cílům v jistém smyslu překvapivý. John Maynard Keynes ve 20. letech prorokoval, že s rostoucím bohatstvím států se posedlost občanů penězi a majetkem bude snižovat. Místo toho se stal pravý opak.

Budiž, demokratičtí političtí představitelé musí reagovat na zájmy lidí a těm očividně leží peníze a pracovní místa na srdci. V průzkumu provedeném v roce 2012 uvedlo 88% studentů prvního ročníku amerických univerzit, že získání lepšího zaměstnání je důležitým důvodem ke studiu na univerzitě, a 81% označilo za „zásadní“ nebo „velmi důležitý“ cíl „být na tom finančně velmi dobře“.

Zároveň je však pravda, že 82,5% těchto studentů uvedlo jako důležitý důvod k univerzitnímu studiu snahu „dozvědět se víc o věcech, které mě zajímají“, a 73% jich chtělo „získat všeobecné vzdělání a pochopit různé myšlenky“. Pokud jde o cíle označené jako „zásadní“ nebo „velmi důležité“, 51% studentů mezi ně zařadilo „zlepšení mého chápání jiných zemí a kultur“, 45,6% uvedlo „rozvoj smysluplné životní filozofie“ a značná část studentů se ztotožnila i s takovými cíli jako „stát se lídrem komunity“, „pomáhat podporovat rasové porozumění“ nebo „zapojit se do programů očisty životního prostředí“.

Průzkumy nakonec naznačují, že si lidé ze všeho nejvíce přejí nikoliv bohatství, ale spíše štěstí a uspokojení plynoucí z plného a smysluplného života. Peníze pomáhají, ale stejně tak pomáhají i další věci, jako jsou blízké mezilidské vztahy, projevy laskavosti, poutavé zájmy a příležitost žít ve svobodné, etické a dobře řízené demokratické společnosti. Stagnující ekonomika a absence příležitostí jsou bezpochyby problémem, ale stejně tak jsou problémem nízká volební účast, apatie občanů, všeobecné pohrdání etickými normami a nezájem o výtvarné umění, hudbu, literaturu a myšlenky.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Zodpovědností vzdělávacích pracovníků je pomoci studentům žít uspokojivé a zodpovědné životy. Bez ohledu na to, zda univerzity plní tento úkol dobře či špatně, za jejich snahu o úspěch na tomto poli stojí za to bojovat a zaslouží si uznání a podporu vlád. Jak ostatně poznamenal americký právní vědec Louis Brandeis: Ať v dobrém či ve zlém, „naše vláda je mocným, všudypřítomným učitelem“. Budou-li naši nejvyšší představitelé pokládat vzdělání za pouhý prostředek vedoucí k zaměstnání a penězům, nemělo by nikoho překvapit, když o něm mladí lidé nakonec začnou přemýšlet stejně.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.