10

Imperativ nulových emisí

DAVOS – Naše planeta se nebezpečně otepluje. A jak se jasně uvádí ve zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu pro rok 2013, s extrémní pravděpodobností za to mohou naše emise oxidu uhličitého za poslední půlstoletí. Máme-li se vyhnout katastrofě, je zapotřebí razantnější přístup ke globálnímu oteplování. Na rozdíl od nedávné finanční krize neexistuje u světového klimatu žádná možnost záchrany.

Před třemi lety se na zasedání Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách (COP 16) v Cancúnu zúčastněné země dohodly na snížení emisí do roku 2020 na takovou úroveň, která zabrání růstu průměrné globální teploty o více než 2°C oproti předindustriální úrovni. Podle odhadů OSN by však svět při zachování současných trendů splnil tento cíl na pouhých 25-50%.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Proto vyzývám všechny vlády, aby byly ambicióznější – aby usilovaly o snížení čistých emisí z fosilních paliv do poloviny tohoto století na nulu. Nic než celková transformace energetické ekonomiky nebude stačit.

Právě tento týden zveřejnila Evropská komise nové energetické a klimatické cíle pro rok 2030 – vyzývá v nich ke čtyřicetiprocentnímu snížení emisí skleníkových plynů oproti úrovni roku 1990, přičemž 27% energie má pocházet z obnovitelných zdrojů. Jde o mimořádně významný krok, k němuž by se mělo připojit více zemí.

Jistě, budeme narážet na obrovské překážky. Dvě třetiny vyrobené elektrické energie a téměř 95% energie spotřebované světovými dopravními systémy pochází z fosilních paliv. Naše energetická bezpečnost je stále více spojená s těžbou ložisek nekonvenčních fosilních paliv, jako je břidlicový plyn, a to zejména ve Spojených státech. Uhlíkově náročné technologie jsou i nadále v mnoha případech ziskovější než nízkouhlíkové alternativy. A vlády sužované nedostatkem financí dál podporují těžbu ropy a plynu, částečně i proto, že poplatky za těžbu představují v některých případech významnou část jejich příjmů.

Změna je však možná. Existuje hluboká propast mezi tím, co vlády slibují dělat proti klimatickým změnám, a jejich mnohdy nedůslednou (ne-li přímo nesoudržnou) politikou. I když se zdá, že vlády podporují zelenější technologie, mají sklon k náhlým změnám politiky, někdy i se zpětnou platností, takže se firmy zdráhají zavazovat se k významným investicím nebo brát oficiální prohlášení vůbec vážně.

Věřím, že jsme s to dosáhnout výrazného a rychlého pokroku tím, že si vytyčíme jasný směr ve třech oblastech:

Stanovení ceny uhlíku. Oceněním nákladů na uhlík můžeme řídit jeho využívání (či nevyužívání). Více než 40 států již zavedlo nějakou formu uhlíkové daně nebo obchodování s emisemi. Programy obchodování s emisemi jsou často politicky atraktivnější, protože mohou být flexibilní (třebaže jejich podoba a využívání by se daly v mnoha případech zlepšit). Můžeme však být smělejší. Několik vlád úspěšně zavedlo daň z uhlíku, aniž to mělo nepříznivý dopad na růst, a my bychom měli podněcovat další státy, aby jejich příkladu následovaly.

Snížení dotací fosilních paliv. OECD odhaduje, že dotace fosilních paliv v členských zemích dosahovala v letech 2005 až 2011 částky 55-90 miliard dolarů ročně. A Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že v roce 2012 se celosvětové dotace fosilních paliv zvýšily na 544 miliard dolarů. Většina těchto dotací by se měla odbourat; energetický průmysl nepotřebuje další státní pomoc při spalování fosilních paliv (a v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách jsou navíc dotace hrubě neefektivním a pravděpodobně i zcela nepotřebným způsobem, jak pomáhat chudým).

Vyjasnění politiky. Vlády musí řešit rozpory ve svých energetických strategiích, promýšlet jejich vazby na širší hospodářskou politiku a přestat vysílat smíšené signály spotřebitelům, producentům a investorům. Zejména musí vyhodnocovat, zda fungují správné regulační režimy, které umožní, aby byly investice do čisté energie konkurenceschopné co do poměru rizik a výnosů. To bude nezbytné, mají-li investoři přeorientovat své investice na klimaticky příznivější alternativy.

OECD bude hrát svou roli. Abychom přesněji chápali a porovnávali výkony jednotlivých zemí, budou nyní ekonomické průzkumy OECD obsahovat i údaje o klimatické politice a její analýzu. Očekáváme, že do poloviny roku 2015 budeme mít jasnější obrázek o dosaženém pokroku a přetrvávajících překážkách v zemích OECD i ve všech velkých rozvíjejících se ekonomikách – a že budeme těmto zemím radit, jak mohou reálně zvyšovat ambice a efektivitu nákladů svých politik.

Tyto kroky vyšlou signál, že cena emisí se musí podstatně zvýšit, máme-li dosáhnout cíle v podobě nulových čistých emisí. Tato transformace se neobejde bez nákladů a vlády musí svým voličům otevřeně vysvětlovat její sociální a ekonomický dopad. Nízkouhlíkový a klimaticky odolný svět však nabídne také nové ekonomické příležitosti.

Ještě důležitější je, že alternativa – nečinnost nebo příliš liknavá činnost – by byla dlouhodobě mnohem dražší. Například hurikán Sandy stál USA částku rovnající se 0,5% jejich HDP. Roční účet za protipovodňovou ochranu v příbřežních městech po celém světě se do roku 2050 pravděpodobně zvýší nad 50 miliard dolarů. Důsledky pro rozvojový svět jsou ještě hrozivější: tajfun Haiyan, který v roce 2013 zasáhl Filipíny, nám drsně připomněl, jak zranitelné mohou být chudé země vůči klimatickým změnám.

Fake news or real views Learn More

Má-li se svět vyhnout střetu s přírodou – v němž lidstvo rozhodně nemůže zvítězit –, musíme směle jednat na všech frontách, zejména v oblasti oceňování uhlíku a soudržnosti naší hospodářské a energetické politiky. A musíme jednat hned.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.