10

Imperativ nulových emisí

DAVOS – Naše planeta se nebezpečně otepluje. A jak se jasně uvádí ve zprávě Mezivládního panelu pro změny klimatu pro rok 2013, s extrémní pravděpodobností za to mohou naše emise oxidu uhličitého za poslední půlstoletí. Máme-li se vyhnout katastrofě, je zapotřebí razantnější přístup ke globálnímu oteplování. Na rozdíl od nedávné finanční krize neexistuje u světového klimatu žádná možnost záchrany.

Před třemi lety se na zasedání Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách (COP 16) v Cancúnu zúčastněné země dohodly na snížení emisí do roku 2020 na takovou úroveň, která zabrání růstu průměrné globální teploty o více než 2°C oproti předindustriální úrovni. Podle odhadů OSN by však svět při zachování současných trendů splnil tento cíl na pouhých 25-50%.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Proto vyzývám všechny vlády, aby byly ambicióznější – aby usilovaly o snížení čistých emisí z fosilních paliv do poloviny tohoto století na nulu. Nic než celková transformace energetické ekonomiky nebude stačit.

Právě tento týden zveřejnila Evropská komise nové energetické a klimatické cíle pro rok 2030 – vyzývá v nich ke čtyřicetiprocentnímu snížení emisí skleníkových plynů oproti úrovni roku 1990, přičemž 27% energie má pocházet z obnovitelných zdrojů. Jde o mimořádně významný krok, k němuž by se mělo připojit více zemí.

Jistě, budeme narážet na obrovské překážky. Dvě třetiny vyrobené elektrické energie a téměř 95% energie spotřebované světovými dopravními systémy pochází z fosilních paliv. Naše energetická bezpečnost je stále více spojená s těžbou ložisek nekonvenčních fosilních paliv, jako je břidlicový plyn, a to zejména ve Spojených státech. Uhlíkově náročné technologie jsou i nadále v mnoha případech ziskovější než nízkouhlíkové alternativy. A vlády sužované nedostatkem financí dál podporují těžbu ropy a plynu, částečně i proto, že poplatky za těžbu představují v některých případech významnou část jejich příjmů.

Změna je však možná. Existuje hluboká propast mezi tím, co vlády slibují dělat proti klimatickým změnám, a jejich mnohdy nedůslednou (ne-li přímo nesoudržnou) politikou. I když se zdá, že vlády podporují zelenější technologie, mají sklon k náhlým změnám politiky, někdy i se zpětnou platností, takže se firmy zdráhají zavazovat se k významným investicím nebo brát oficiální prohlášení vůbec vážně.

Věřím, že jsme s to dosáhnout výrazného a rychlého pokroku tím, že si vytyčíme jasný směr ve třech oblastech:

Stanovení ceny uhlíku. Oceněním nákladů na uhlík můžeme řídit jeho využívání (či nevyužívání). Více než 40 států již zavedlo nějakou formu uhlíkové daně nebo obchodování s emisemi. Programy obchodování s emisemi jsou často politicky atraktivnější, protože mohou být flexibilní (třebaže jejich podoba a využívání by se daly v mnoha případech zlepšit). Můžeme však být smělejší. Několik vlád úspěšně zavedlo daň z uhlíku, aniž to mělo nepříznivý dopad na růst, a my bychom měli podněcovat další státy, aby jejich příkladu následovaly.

Snížení dotací fosilních paliv. OECD odhaduje, že dotace fosilních paliv v členských zemích dosahovala v letech 2005 až 2011 částky 55-90 miliard dolarů ročně. A Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že v roce 2012 se celosvětové dotace fosilních paliv zvýšily na 544 miliard dolarů. Většina těchto dotací by se měla odbourat; energetický průmysl nepotřebuje další státní pomoc při spalování fosilních paliv (a v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách jsou navíc dotace hrubě neefektivním a pravděpodobně i zcela nepotřebným způsobem, jak pomáhat chudým).

Vyjasnění politiky. Vlády musí řešit rozpory ve svých energetických strategiích, promýšlet jejich vazby na širší hospodářskou politiku a přestat vysílat smíšené signály spotřebitelům, producentům a investorům. Zejména musí vyhodnocovat, zda fungují správné regulační režimy, které umožní, aby byly investice do čisté energie konkurenceschopné co do poměru rizik a výnosů. To bude nezbytné, mají-li investoři přeorientovat své investice na klimaticky příznivější alternativy.

OECD bude hrát svou roli. Abychom přesněji chápali a porovnávali výkony jednotlivých zemí, budou nyní ekonomické průzkumy OECD obsahovat i údaje o klimatické politice a její analýzu. Očekáváme, že do poloviny roku 2015 budeme mít jasnější obrázek o dosaženém pokroku a přetrvávajících překážkách v zemích OECD i ve všech velkých rozvíjejících se ekonomikách – a že budeme těmto zemím radit, jak mohou reálně zvyšovat ambice a efektivitu nákladů svých politik.

Tyto kroky vyšlou signál, že cena emisí se musí podstatně zvýšit, máme-li dosáhnout cíle v podobě nulových čistých emisí. Tato transformace se neobejde bez nákladů a vlády musí svým voličům otevřeně vysvětlovat její sociální a ekonomický dopad. Nízkouhlíkový a klimaticky odolný svět však nabídne také nové ekonomické příležitosti.

Ještě důležitější je, že alternativa – nečinnost nebo příliš liknavá činnost – by byla dlouhodobě mnohem dražší. Například hurikán Sandy stál USA částku rovnající se 0,5% jejich HDP. Roční účet za protipovodňovou ochranu v příbřežních městech po celém světě se do roku 2050 pravděpodobně zvýší nad 50 miliard dolarů. Důsledky pro rozvojový svět jsou ještě hrozivější: tajfun Haiyan, který v roce 2013 zasáhl Filipíny, nám drsně připomněl, jak zranitelné mohou být chudé země vůči klimatickým změnám.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Má-li se svět vyhnout střetu s přírodou – v němž lidstvo rozhodně nemůže zvítězit –, musíme směle jednat na všech frontách, zejména v oblasti oceňování uhlíku a soudržnosti naší hospodářské a energetické politiky. A musíme jednat hned.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.