JAKARTA/SINGAPUR – Potenciál asijských zemí prosperovat ve světovém hospodářství během příštích několika dekád závisí na jejich schopnosti si díky neustálému novátorství zachovat konkurenční výhody. Aby však ekonomiky v regionu splnily své závazky v rámci pařížské klimatické dohody z roku 2015, musí provést generální úpravu své výroby, spotřeby a strategií alokace zdrojů a možná tak odročit dlouho očekávané „asijské století“.
Nejnovější zpráva Mezivládního panelu ke změně klimatu ukazuje, že globální oteplování je na cestě ke vzestupu o 1,5° Celsia nad předprůmyslové úrovně během příští dekády, proto se naléhavá nutnost zrychlit úsilí o zmírnění změny klimatu přesunula do popředí mezinárodní politické debaty.
V březnu, krátce poté, co Organizace spojených národů varovala, že „časovaná bomba klimatu tiká“, shromáždění guvernérů centrálních bank z členských států Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) zdůraznilo význam sblížení národních politik s politikou zelené transformace. Dva měsíce nato se jarní zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu zaměřila na potřebnost reformy globálních institucí kvůli řešení klimatické hrozby. Na konci dubna se víc než sto centrálních bankéřů a regulátorů sešlo v Singapuru, aby se zabývali cestami k dosažení ročního cíle ve výši 9,2 bilionu dolarů do zelených investic, nezbytných k dosažení cíle nulových čistých emisí do roku 2050.
V prostředí protichůdných domácích a globálních priorit, různých úrovní povědomí o klimatickém riziku a nouze o ucelená klimatická data tuto politickou debatu dosud formovaly země, které jsou ke zvládání účinků změny klimatu lépe vybavené. Důsledkem je, že sice existuje vědecký a politický konsenzus, že jediným způsobem jak předejít klimatické katastrofě je snižovat emise skleníkových plynů, dopady osekávání emisí na asijské trhy ale zůstávají nejisté.
Existují dva hlavní přístupy ke snižování emisí: omezovat ekonomickou aktivitu s cílem snížit poptávku po energii a zavádět odvětvová opatření ke zmírňování emisí. Je nasnadě, proč je první možnost, znamenající srozumění s pomalejším hospodářským růstem, pro mnohé rozvíjející se a rozvojové ekonomiky nepoužitelný plán. Jenže vzhledem k tomu, že v Číně, Japonsku, Jižní Koreji a zemích ASEAN – společně známých jako ASEAN+3 – připadá na fosilní paliva víc než 80 % spotřeby energie, dalekosáhlé ekonomické důsledky by měla i druhá cesta.
Nejpravděpodobnějším šokem by byl vzestup životních nákladů. Chtějí-li vlády odrazovat od spotřeby fosilních paliv, musí je zdražit, v prvé řadě odstraněním energetických subvencí, které sehrály zásadní roli v podpoře spotřebitelských výdajů napříč regionem během šoků v cenách energií na počátku roku 2022.
Tvůrci politik v ASEAN+3 však mohou být nuceni jednat, i když odolají domácím výzvám k zavedení uhlíkové daně, vzhledem k rychlým posunům klimatických politik jinde, například mechanismu Evropské unie k uhlíkovému vyrovnání na hranicích, který celně zatěžuje dovozy s vysokou uhlíkovou náročností. Asijští vývozci budou tak či tak čelit vyšším výrobním nákladům a mohlo by jim hrozit riziko ztráty dlouho zavedených pozicí v globálním obchodu a dodavatelských řetězcích.
Potlačování emisí skleníkových plynů by navíc vyžadovalo odstavení četných uhelných elektráren v regionu výrazně před tím, než dosáhnou alespoň poloviny své plánované životnosti. Uhelné elektrárny mají v průměru provozní životnost zhruba 55 let. V Evropě a Spojených státech, kde průměrný věk uhelné elektrárny je kolem 34 respektive 41 let, nemusí předčasné odstavování přinášet zásadní problémy, jenže průměrná uhelná elektrárna v zemích ASEAN+3 je stará pouhých 11 let.
Kromě značné nákladnosti může odstavování uhelných elektráren také narušovat živobytí a komunity napříč regionem. Ke zmírnění nepříznivých socioekonomických účinků této změny musí asijští tvůrci politik zajistit spravedlivou transformaci, která bude zohledňovat dopady na dotčené komunity. Vzhledem k možnému vlivu přechodu k nulovým čistým emisím na finance, ceny energií a export ze zemí ASEAN+3, se však region bude s největší pravděpodobností potýkat s obdobím náročných ekonomických podmínek, než zažije určité zlepšení.
Přechod k nulovým čistým emisím je přesto nevyhnutelnou nutností. Podnikáním proaktivních opatření a usnadňováním alokací veřejných a soukromých financí tam, kde jsou nejvíc zapotřebí, mohou tvůrci politik ASEAN+3 potenciální dopady ztlumit a zachovat hospodářskou prosperitu regionu, aniž by podkopali celosvětové snahy zmírnit změnu klimatu a její důsledky.
Zajisté, vlády ASEAN+3 už v posledních letech dosáhly podstatného pokroku v prosazování udržitelného a zeleného financování. Absence dostatečné transparentnosti, pobídek a dat ale nahlodává schopnost tvůrců politik vytvořit „zelený příplatek“ (greenium), který by investoři byli ochotni platit za vnímané výhody investování do instrumentů vstřícných k životnímu prostředí.
Další výzvu pro tvůrce politik představuje nedostatečně sjednocený globální přístup k financování transformace, jehož cílem je pomoci „hnědým“ (uhlíkově náročným) sektorům zezelenat. Například projekt snížení emisí, který splní kritéria pro získání bankovního úvěru v zemích ASEAN+3, nemusí být způsobilý k získání podobné půjčky v Evropě. Za neexistence globální transformační taxonomie se mnozí zahraniční investoři pochopitelně zdráhají nést riziko politické nejistoty a reputačních škod souvisejících s financováním „hnědých“ sektorů v regionu, vzdor jejich ekonomickému významu.
Jelikož okno příležitosti k rozhodným opatřením v oblasti klimatu se rychle zavírá, může si někdo klást otázku, zda už je „asijské století“ passé. Odklon od fosilních paliv může sice brzdit pokrok zemí ASEAN+3 na cestě k dosahování dlouhodobé ekonomické prosperity, ale přechod k nulovým čistým emisím je pro asijské ekonomiky také jedinečnou příležitostí k posílení růstu a tvorby pracovních míst. Země jako Čína, kde vzkvétá odvětví elektromobilů, a Vietnam, kde se rozšiřuje výkon solární energetiky, už z narůstající poptávky po zelené energii těží.
Zásadní pro dosažení nulových čistých emisí je mobilizace kapitálu. Jak nám připomíná William Shakespeare: „Když jdou peníze napřed, jsou všude dveře otevřené.“ K vytvoření zeleného a odolnějšího regionu musíme nově koncipovat klimatické financování tak, aby bylo v souladu s jedinečnými charakteristikami ekonomik ASEAN+3 a odemklo jejich ohromný potenciál.
Z angličtiny přeložil David Daduč
JAKARTA/SINGAPUR – Potenciál asijských zemí prosperovat ve světovém hospodářství během příštích několika dekád závisí na jejich schopnosti si díky neustálému novátorství zachovat konkurenční výhody. Aby však ekonomiky v regionu splnily své závazky v rámci pařížské klimatické dohody z roku 2015, musí provést generální úpravu své výroby, spotřeby a strategií alokace zdrojů a možná tak odročit dlouho očekávané „asijské století“.
Nejnovější zpráva Mezivládního panelu ke změně klimatu ukazuje, že globální oteplování je na cestě ke vzestupu o 1,5° Celsia nad předprůmyslové úrovně během příští dekády, proto se naléhavá nutnost zrychlit úsilí o zmírnění změny klimatu přesunula do popředí mezinárodní politické debaty.
V březnu, krátce poté, co Organizace spojených národů varovala, že „časovaná bomba klimatu tiká“, shromáždění guvernérů centrálních bank z členských států Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) zdůraznilo význam sblížení národních politik s politikou zelené transformace. Dva měsíce nato se jarní zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu zaměřila na potřebnost reformy globálních institucí kvůli řešení klimatické hrozby. Na konci dubna se víc než sto centrálních bankéřů a regulátorů sešlo v Singapuru, aby se zabývali cestami k dosažení ročního cíle ve výši 9,2 bilionu dolarů do zelených investic, nezbytných k dosažení cíle nulových čistých emisí do roku 2050.
V prostředí protichůdných domácích a globálních priorit, různých úrovní povědomí o klimatickém riziku a nouze o ucelená klimatická data tuto politickou debatu dosud formovaly země, které jsou ke zvládání účinků změny klimatu lépe vybavené. Důsledkem je, že sice existuje vědecký a politický konsenzus, že jediným způsobem jak předejít klimatické katastrofě je snižovat emise skleníkových plynů, dopady osekávání emisí na asijské trhy ale zůstávají nejisté.
Existují dva hlavní přístupy ke snižování emisí: omezovat ekonomickou aktivitu s cílem snížit poptávku po energii a zavádět odvětvová opatření ke zmírňování emisí. Je nasnadě, proč je první možnost, znamenající srozumění s pomalejším hospodářským růstem, pro mnohé rozvíjející se a rozvojové ekonomiky nepoužitelný plán. Jenže vzhledem k tomu, že v Číně, Japonsku, Jižní Koreji a zemích ASEAN – společně známých jako ASEAN+3 – připadá na fosilní paliva víc než 80 % spotřeby energie, dalekosáhlé ekonomické důsledky by měla i druhá cesta.
Nejpravděpodobnějším šokem by byl vzestup životních nákladů. Chtějí-li vlády odrazovat od spotřeby fosilních paliv, musí je zdražit, v prvé řadě odstraněním energetických subvencí, které sehrály zásadní roli v podpoře spotřebitelských výdajů napříč regionem během šoků v cenách energií na počátku roku 2022.
SPRING SALE: Save 40% on all new Digital or Digital Plus subscriptions
Subscribe now to gain greater access to Project Syndicate – including every commentary and our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – starting at just $49.99.
Subscribe Now
Tvůrci politik v ASEAN+3 však mohou být nuceni jednat, i když odolají domácím výzvám k zavedení uhlíkové daně, vzhledem k rychlým posunům klimatických politik jinde, například mechanismu Evropské unie k uhlíkovému vyrovnání na hranicích, který celně zatěžuje dovozy s vysokou uhlíkovou náročností. Asijští vývozci budou tak či tak čelit vyšším výrobním nákladům a mohlo by jim hrozit riziko ztráty dlouho zavedených pozicí v globálním obchodu a dodavatelských řetězcích.
Potlačování emisí skleníkových plynů by navíc vyžadovalo odstavení četných uhelných elektráren v regionu výrazně před tím, než dosáhnou alespoň poloviny své plánované životnosti. Uhelné elektrárny mají v průměru provozní životnost zhruba 55 let. V Evropě a Spojených státech, kde průměrný věk uhelné elektrárny je kolem 34 respektive 41 let, nemusí předčasné odstavování přinášet zásadní problémy, jenže průměrná uhelná elektrárna v zemích ASEAN+3 je stará pouhých 11 let.
Kromě značné nákladnosti může odstavování uhelných elektráren také narušovat živobytí a komunity napříč regionem. Ke zmírnění nepříznivých socioekonomických účinků této změny musí asijští tvůrci politik zajistit spravedlivou transformaci, která bude zohledňovat dopady na dotčené komunity. Vzhledem k možnému vlivu přechodu k nulovým čistým emisím na finance, ceny energií a export ze zemí ASEAN+3, se však region bude s největší pravděpodobností potýkat s obdobím náročných ekonomických podmínek, než zažije určité zlepšení.
Přechod k nulovým čistým emisím je přesto nevyhnutelnou nutností. Podnikáním proaktivních opatření a usnadňováním alokací veřejných a soukromých financí tam, kde jsou nejvíc zapotřebí, mohou tvůrci politik ASEAN+3 potenciální dopady ztlumit a zachovat hospodářskou prosperitu regionu, aniž by podkopali celosvětové snahy zmírnit změnu klimatu a její důsledky.
Zajisté, vlády ASEAN+3 už v posledních letech dosáhly podstatného pokroku v prosazování udržitelného a zeleného financování. Absence dostatečné transparentnosti, pobídek a dat ale nahlodává schopnost tvůrců politik vytvořit „zelený příplatek“ (greenium), který by investoři byli ochotni platit za vnímané výhody investování do instrumentů vstřícných k životnímu prostředí.
Další výzvu pro tvůrce politik představuje nedostatečně sjednocený globální přístup k financování transformace, jehož cílem je pomoci „hnědým“ (uhlíkově náročným) sektorům zezelenat. Například projekt snížení emisí, který splní kritéria pro získání bankovního úvěru v zemích ASEAN+3, nemusí být způsobilý k získání podobné půjčky v Evropě. Za neexistence globální transformační taxonomie se mnozí zahraniční investoři pochopitelně zdráhají nést riziko politické nejistoty a reputačních škod souvisejících s financováním „hnědých“ sektorů v regionu, vzdor jejich ekonomickému významu.
Jelikož okno příležitosti k rozhodným opatřením v oblasti klimatu se rychle zavírá, může si někdo klást otázku, zda už je „asijské století“ passé. Odklon od fosilních paliv může sice brzdit pokrok zemí ASEAN+3 na cestě k dosahování dlouhodobé ekonomické prosperity, ale přechod k nulovým čistým emisím je pro asijské ekonomiky také jedinečnou příležitostí k posílení růstu a tvorby pracovních míst. Země jako Čína, kde vzkvétá odvětví elektromobilů, a Vietnam, kde se rozšiřuje výkon solární energetiky, už z narůstající poptávky po zelené energii těží.
Zásadní pro dosažení nulových čistých emisí je mobilizace kapitálu. Jak nám připomíná William Shakespeare: „Když jdou peníze napřed, jsou všude dveře otevřené.“ K vytvoření zeleného a odolnějšího regionu musíme nově koncipovat klimatické financování tak, aby bylo v souladu s jedinečnými charakteristikami ekonomik ASEAN+3 a odemklo jejich ohromný potenciál.
Z angličtiny přeložil David Daduč