19

Trump válečným prezidentem?

NEW YORK – Zdálo se, že Donaldu Trumpovi v prvních 11 týdnech prezidentského působení vůbec nic nevychází. Federální soudy zablokovaly jeho snahu zakázat občanům šesti zemí s muslimskou většinou vstup do USA. Nepodařilo se mu zrušit zásadní zdravotnickou legislativu předchozího prezidenta Baracka Obamy („Obamacare“), protože takzvaní umírněnci v Republikánské straně považovali jeho navrhovanou náhražku za příliš tvrdou a extremisté za příliš měkkou.

Kvůli pochybným kontaktům s Rusy navíc musel odstoupit Trumpův poradce pro otázky národní bezpečnosti, generál Michael Flynn, a členové prezidentova vnitřního okruhu v Bílém domě se perou jako kočky a psi. New York Times i Washington Post označily Trumpa za lháře. A jeho obliba klesala až k 35 procentům, což je u nově zvoleného prezidenta historicky nejnižší číslo.

A pak, jakoby v náhlém hnutí mysli, nařídil Trump útok 59 raket Tomahawk na syrskou leteckou základnu. Po letech strašlivého bombardování a mučení páchaného jednotkami syrského prezidenta Bašára Asada, po tvrdošíjném odmítání umožnit Syřanům, aby této řeži unikli tím, že přijdou jako uprchlíci do USA, a poté, co dal Trump ještě minulý týden jasně najevo, že USA neučiní nic pro Asadovo svržení, uviděl americký prezident fotky dětí s pěnou u úst po dalším chemickém útoku a všechno si rozmyslel.

Obamacare, chaos v Bílém domě, divoké tweety, politická nesoudržnost nebo i schůzka s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, na níž Trump působil nepřipravený, to vše náhle upadlo v dokonalé zapomnění. Tytéž New York Times, které prezidentovi od jeho nástupu k moci spílaly, nyní věnovaly téměř všechny tiskové sloupce neochvějnému postoji nejvyššího velitele, jenž zasáhl a uštědřil světu (míněno Číně, Rusku a Severní Koreji) hezkou lekci.

A nebyly to jen New York Times. Trumpův krok samozřejmě opěvovali ve Wall Street Journal, ale přidal se i David Ignatius z Washington Post, který napsal, že „morální rozměry vůdcovství“ si našly cestu do Bílého domu. Moderátor MSNBC Brian Williams byl záběry z raketového útoku natolik unesený, že pro ně nalezl jediné slovo: „Nádhera!“

Člověk by musel mít srdce z kamene, aby ho nepotěšil pohled na to, jak Asad dostává do zubů. Bombardování vlastních civilistů – a koneckonců kohokoliv – otravným plynem je ohavný válečný zločin. Útok na letiště však není žádnou strategií a k ukončení občanské války v Sýrii příliš nepřispěje.

Údery tomahawků nicméně odvedly pozornost od Trumpových politických problémů. A právě takto, spíše než teorií o náhle obměkčeném srdci, si musíme prezidentův krok přinejmenším částečně vysvětlovat.

Trump toho možná o světě příliš neví a jeho neznalost zahraniční politiky je možná bezmezná, ale je mistrem jednoho konkrétního umění: sebeprezentace manipulací s tradičními i sociálními médii. Ví, jak se dostat do zpráv. Jeho cíl, ať už vystupuje jako hvězda reality TV, propagátor vlastní značky nebo politik, je stále týž: sklidit uznání coby nejslavnější, nejtvrdší, nejmocnější a nejmilovanější muž na světě.

Jednou z cest, jak využít obav a rozmrzelosti milionů Američanů, kteří cítili rozčarování z nekonečných válek, byl slib postavit Ameriku na první místo zrušením zahraničních angažmá země – v oblasti obchodu, multilaterálních institucí a zejména vojenských konfliktů. Jak se sám velmi nedávno vyjádřil: „Nejsem a ani nechci být prezidentem světa.“

Nyní však narazil na ideální způsob, jak dosáhnout cíle být opěvován coby tvrdý chlapík: na vojenskou akci. Jeho úsilí vykreslit sebe samotného jako skvělého prezidenta troskotá, ovšem jako nejvyšší velitel dosáhl velkého vítězství tam, kde mu na tom záleží nejvíce: v hromadných sdělovacích prostředcích.

Lidé možná začali být znechuceni válkami, které rozpoutal George W. Bush, avšak reakce na Trumpovy tomahawky dokonce i v povznesených New York Times dala jasně najevo jednu věc: když nejvyšší velitel konfrontuje zahraničního nepřítele, lidé ho podpoří, jako by to byla jejich vlastenecká povinnost. A pokud je bombardování letecké základny známkou morálního vedení, pak je jeho zpochybňování nejen nevlastenecké, ale i nemorální – jako by pochybovači nechtěli hnout prstem ve prospěch nebohých dětí zasažených Asadovým otravným plynem.

I když Trumpovy tomahawky blízkovýchodní konflikty nevyřeší, a i když dokonce situaci ještě zhorší, prezident doma dosáhl důležitého vítězství. V očích mnoha kritiků teď vypadá jako prezident. A možná i zacelil, byť jen dočasně, vážnou roztržku v řadách republikánů.

Mezi Trumpovy nejvýraznější odpůrce totiž patřili neokonzervativci – titíž lidé, kteří podporovali Bushovu válku v Iráku. Příčily se jim Trumpovy sliby, že se stáhne ze zahraničních konfliktů. Teď se nejspíš kolem prezidenta semknou.

Trump stále nemá žádnou strategii – nemá ji na Blízkém východě ani v Asii, kde severokorejský diktátor Kim Čong-un dělá vše pro to, aby ovládl zpravodajství a vyprovokoval Trumpa testováním jaderných zařízení a raket dlouhého doletu. Trump už však ví, co je zapotřebí k tomu, aby sklidil obdiv jako velký vůdce. Úderná skupina amerických letadlových lodí se už přesouvá ke Korejskému poloostrovu. Útok na Severní Koreu by na rozdíl od ranveje v Sýrii skutečně mohl vést k jaderné válce. Trumpův morální rozměr však byl obnoven. Bude to nádhera.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.