18

Proč Trump přijal venezuelské peníze?

CAMBRIDGE – Nedávná zpráva, že Venezuela darovala přes státní ropnou společnost Petróleos de Venezuela (PDVSA) půl milionu dolarů na prezidentskou inauguraci Donalda Trumpa, není bez ironie. Samozřejmě, Venezuela se opakovaně dostala v prodlení se splátkami dluhu, během posledních dvou set let vícekrát než téměř kterákoli jiná země.

Další platební neschopnosti (byla by už jedenáctá od doby, kdy země získala nezávislost) se despotická socialistická vláda Venezuely nedávno toužila vyhnout tak zoufale, že dala Rusům a Číňanům do zástavy své průmyslové klenoty, včetně rafinerie Citgo působící ve Spojených státech. (Značka Citgo je obzvlášť proslulá v mém domovském Bostonu ve státě Massachusetts, kde se v okolí stadionu Fenway Park, na němž hraje baseballový tým Red Sox, ikonický znak firmy stal památkou.)

Není úplně jasné, proč venezuelský prezident Nicolás Maduro tak zoufale touží předejít neschopnosti splácet zahraniční dluh země, že moří hlady svůj vlastní lid, podobně jako rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu v 80. letech. Při tak drastickém nedostatku potravin a základních léčiv není mnoho pochyb, že bude-li autokrat nakonec sesazen, dojde k děsivě povědomým hororům.

Líčit venezuelskou tragédii jako apokryfní příběh o tom, co se stane, když zemi převezmou levicoví populisté, je zjednodušující. Pravicové vlády 80. a 90. let byly také zkorumpované, a byť národní důchod stoupal, distribuce příjmů patřila k nejnerovnějším na světě. Je ale pravda, že současný hororový příběh Venezuely je z velké části plodem dvou desetiletí chyb levicového vládnutí.

Bývaly doby, kdy by příspěvek jako ten, který Venezuela poskytla Trumpovi, byl pouhým pakatelem v mnohem rozsáhlejším rozpočtu zahraniční pomoci. Za vlády předchozího prezidenta, charismatického Huga Cháveze, Venezuela své ropné peníze posílala široko daleko, především na podporu ostatních populistických protiamerických vlád v regionu. Chávez dokonce financoval topná paliva pro část nízkopříjmových domácností v USA; program v roce 2006 proslavily televizní reklamy amerického poslance Joea Kennedyho II.

To bylo ještě v dobách, kdy vysoké a stoupající ceny ropy pomáhaly udržet venezuelské příjmy stabilní, třebaže špatné ekonomické řízení poslalo produkci ropy na sestupnou dráhu. Nezapomínejme, že Venezuela nebyla nikdy ani zdaleka tak bohatá jako USA, takže její rozpočet na zahraniční pomoc byl jako rozdávat chudým z toho, co se vezme téměř chudým.

Od doby, kdy Chávez v roce 2013 zemřel na rakovinu, se ceny ropy dramaticky propadly a Chávezův nástupce, vybavený charismatem celoživotního aparátčíka, je dnes nucen vystačit si bez snadných příjmů z ropy. A byť byl Chávez také autokrat, ve volbách pravděpodobně vyhrál.

Naproti tomu Madurovo zvolení v roce 2013 bylo velice těsné a mnozí jej zpochybňují; opozice třeba nedostala prakticky žádný prostor v televizi, třebaže naivně oslnění američtí akademici trvali na tom, že Maduro vyhrál čestně a rovně. Je pochopitelné, že levicově orientovaným učencům se některé politiky socialistické vlády v oblasti přerozdělování a školství líbily, třeba laureátovi Nobelovy ceny Josephu Stiglitzovi při návštěvě venezuelského hlavního města Caracasu v roce 2007. Nicméně ochota levice přehlížet ve Venezuele demontáž demokratických institucí připomíná vztahy ekonomů pravicově orientované Chicagské školy s latinskoamerickými diktátory v 70. letech.

Dnes je venezuelská ekonomika naprostá katastrofa a zhroucení růstu a téměř hyperinflace způsobují rozsáhlé lidské strádání. Za takových okolností by člověk mohl očekávat tradiční latinskoamerický vojenský puč. Jeho absence ve Venezuele je stěží projevem silných demokratických institucí. Spíš jde o to, že vláda dává armádě volnou ruku k provozování obchodu s drogami, z něhož řada generálů a funkcionářů nesmírně bohatne – a dokážou si kupovat věrnost klíčových jednotek.

To nás přivádí zpět k bizarní podívané, při níž tato ekonomicky zoufalá země pomáhá financovat Trumpovy inaugurační slavnosti. Trumpovi organizátoři mohou stejně jako Joe Kennedy II. prohlásit, že když chce Venezuela utratit peníze za zlepšení života svého mnohem bohatšího souseda na severu, kdo jsou oni, aby řekli ne?

Jenže USA měly v obou případech říct ne: pomoc je sice transparentní, ale symbolika situace, kdy si bohatá země bere peníze od chudého souseda s miliony strádajících lidí, je stěží přitažlivá. Obzvlášť bizarní je ovšem to, že zatímco americká politika vůči Mexiku výrazně posílila pravděpodobnost, že se tu stane prezidentem protiamericky smýšlející osobnost Chávezova ražení, představitelé USA poskytují pozitivní publicitu vládě, která je karikaturou katastrofální správy země.

Trumpův předchůdce Barack Obama se při jednáních s Venezuelou držel principiálního postoje, zavedl sankce ke zmírnění zlovolného chování a tato politika získala širokou podporu v obou politických stranách. Trumpova administrativa musí toto směřování zachovat, zejména když nižší ceny ropy oslabují moc venezuelské vlády. Je třeba, aby USA namísto napadání Latinské Ameriky prokázaly, že dokážou být stabilním a zásadovým přítelem, který nezavrávorá pod vlivem korumpujících úplatků jakéhokoli typu.

Z angličtiny přeložil David Daduč