BRUSEL – Nejedny noviny při pojednávání o Afghánistánu setrvale dávají najevo, že někteří evropští spojenci NATO působí v Afghánistánu nedostatečně a že jsou buď neschopní, anebo neochotní vyvinout větší úsilí. Tito spojenci mají zase pochopitelně pocit, že jejich snahy nejsou doceněny. Jaké břemeno je poctivé a spravedlivé?
Zaprvé platí, že debata o sdílení břemene by se neměla redukovat výhradně na dnešní rozsah nasazení sil v Afghánistánu, protože byť je tento rozsah velice důležitý, nepostihuje celou věc. Dovolte mi tedy debatu rozšířit a nabídnout ucelenější perspektivu tím, že ozřejmím tři vzájemně provázané prvky: obrannou transformaci, obranné operace a širší kontext snah mezinárodního společenství.
Transformace obrany je klíčovým aspektem sdílení břemene. V alianci je zlatým pravidlem, že naprostá většina sil a potenciálu NATO přísluší jednotlivým státům – letouny vzdušného systému včasné výstrahy a kontroly (AWACS) jsou vzácnou výjimkou. Neočekávám, že by se členské státy od tohoto principu odklonily, takže NATO bude i nadále záviset na jednotlivých spojencích a jejich ochotě vyčlenit prostředky.
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení nejsou síly a potenciál, jež NATO potřebuje, v členských zemích tak běžně po ruce, jak by si člověk mohl myslet. Značné části ozbrojených sil spojenců NATO se stále ještě hodí spíš ke statické územní obraně než k expedičnímu typu operací, jichž je zapotřebí v Afghánistánu. A když už potřebný typ sil a potenciálu existuje, kladou na tato aktiva další požadavky vedle národních potřeb také operace vedené Organizací spojených národů, Evropskou unií či ad hoc koalicemi.
Právě rozvoj nezbytných expedičních kapacit je významným rysem transformačního procesu NATO. Proměnit teritoriální síly v síly expediční však nelze přes noc a náklady na tuto transformaci musí často soupeřit s náklady na vyslání sil do operací. Mnozí spojenci stojí před dilematem, zda vynaložit peníze na operace, nebo investovat do nových akvizičních programů.
Nezdar mnoha spojenců dodržovat cíl výdajů na obranu ve výši 2% HDP toto jejich dilema zjitřuje a rovněž rozšiřuje způsobilostní propast, která je dělí od spojenců, kteří investují do použitelných a rozmístitelných sil. Avšak třebaže dostatečné rozpočtové výdaje na obranu nelze obejít, mohli bychom už při současných výších výdajů získat víc, zejména prostřednictvím promyšlenějšího přístupu k obranným akvizicím.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Navzdory úsilí NATO i EU zůstává evropský obranný sektor bohužel roztříštěný, což vede k duplicitám, nepřínosnému soupeření příliš mnoha konkurenčních systémů a významným mezerám či neslučitelnostem v potenciálu. V Afghánistánu například nejsou kompatibilní národní systémy ke sledování přátelských sil, nezbytné k předcházení náhodných útoků na vlastní síly nebo spojence. Do pořízení tohoto potenciálu bylo tudíž zapotřebí investovat dodatečné peníze i čas.
Mnohé národní rozpočty v Evropě už nedokáží udržet jak plnohodnotné národní síly, tak národní obranný průmysl. Síly schopné vypořádat se s dnešními bezpečnostními výzvami nám zajistí jedině promyšlenější nadnárodní a transatlantická spolupráce.
V alianci založené na principu „všichni za jednoho, jeden za všechny“ je nezbytností, aby bylo u všech států vidět, že k operacím přispívají poctivým dílem. NATO proto vytvořila mechanismus sdílení břemene k určování závazků jednotlivých států co do personálního zajištění zásadních operačních činností vzhledem k jejich hrubému národnímu produktu.
Takováto aritmetika má jako indikátor v oblasti sdílení břemene jisté opodstatnění, ale ukázalo se rovněž, že sdílení břemene nelze do grafů a tabulkových výkazů beze zbytku zachytit. Jak se určí, co je spravedlivým příspěvkem země s 50 miliony obyvatel v porovnání se zemí, kde žijí jen čtyři miliony lidí? Jak se zhodnotí přispění lehkou pěchotou oproti poskytnutí kritických prostředků, jako jsou vrtulníky nebo letouny pro doplňování paliva za letu? Za jaké časové období se výpočty provádějí?
Společné financování, kdy všichni členové platí určitý podíl podle výše svého HDP, je jedním nástrojem, který lze k dosažení poctivějšího sdílení břemene využít. NATO tradičně vycházela z politiky „náklady zůstávají tam, kam dopadnou“: každý z členů musel hradit náklady svého operačního přispění k činnosti Aliance. Během posledních několika let byla úhradová politika NATO upravena tak, aby umožňovala využití společného financování jako pobídky k poskytování určitých terénních zajišťovacích kapacit, například lékařských zařízení, posádek a zásob pro obsluhu letišť či výzvědných služeb.
Sdílení břemene je jak pro NATO, tak pro mezinárodní společenství citlivé téma a občas se vzedmou vášně. Jestliže poodstoupíme a pohlédneme na situaci vcelku, je jasné, že je třeba mít nejen potřebné kapacity, ale také peníze a politickou vůli je nasadit.
Problém sdílení břemene nelze vyřešit jediným opatřením. Škála iniciativ, které v současnosti uvnitř NATO probíhají, by však měla pomoci: jde o transformační úsilí k posílení rezervoáru použitelných a nasaditelných sil, širší využití nadnárodních iniciativ, větší oporu ve společném financování s cílem napomoci tvorbě sil a komplexní přístup ke sdílení břemen rovnějším dílem napříč celým mezinárodním společenstvím.
Na rozdíl od mnoha „koalic ochotných“ má aliance jako NATO struktury k politickým konzultacím, osvědčené mechanismy plánování, efektivní velení a řízení a legitimitu, která státy povzbuzuje, aby k jednotlivým operacím přispívaly. Solidarita aliance není prázdným sloganem. Smysl pro dodržování povinností a závazků vůči ostatním spojencům, na nichž v posledku závisí naše vlastní bezpečnost, je silným motivem k poctivému sdílení břemen. Naprosto spravedlivé sdílení břemene sice asi možné není, ale bezpečnostní organizace jako NATO nám bezesporu dává možnost se mu přiblížit víc než jiná uspořádání.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
BRUSEL – Nejedny noviny při pojednávání o Afghánistánu setrvale dávají najevo, že někteří evropští spojenci NATO působí v Afghánistánu nedostatečně a že jsou buď neschopní, anebo neochotní vyvinout větší úsilí. Tito spojenci mají zase pochopitelně pocit, že jejich snahy nejsou doceněny. Jaké břemeno je poctivé a spravedlivé?
Zaprvé platí, že debata o sdílení břemene by se neměla redukovat výhradně na dnešní rozsah nasazení sil v Afghánistánu, protože byť je tento rozsah velice důležitý, nepostihuje celou věc. Dovolte mi tedy debatu rozšířit a nabídnout ucelenější perspektivu tím, že ozřejmím tři vzájemně provázané prvky: obrannou transformaci, obranné operace a širší kontext snah mezinárodního společenství.
Transformace obrany je klíčovým aspektem sdílení břemene. V alianci je zlatým pravidlem, že naprostá většina sil a potenciálu NATO přísluší jednotlivým státům – letouny vzdušného systému včasné výstrahy a kontroly (AWACS) jsou vzácnou výjimkou. Neočekávám, že by se členské státy od tohoto principu odklonily, takže NATO bude i nadále záviset na jednotlivých spojencích a jejich ochotě vyčlenit prostředky.
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení nejsou síly a potenciál, jež NATO potřebuje, v členských zemích tak běžně po ruce, jak by si člověk mohl myslet. Značné části ozbrojených sil spojenců NATO se stále ještě hodí spíš ke statické územní obraně než k expedičnímu typu operací, jichž je zapotřebí v Afghánistánu. A když už potřebný typ sil a potenciálu existuje, kladou na tato aktiva další požadavky vedle národních potřeb také operace vedené Organizací spojených národů, Evropskou unií či ad hoc koalicemi.
Právě rozvoj nezbytných expedičních kapacit je významným rysem transformačního procesu NATO. Proměnit teritoriální síly v síly expediční však nelze přes noc a náklady na tuto transformaci musí často soupeřit s náklady na vyslání sil do operací. Mnozí spojenci stojí před dilematem, zda vynaložit peníze na operace, nebo investovat do nových akvizičních programů.
Nezdar mnoha spojenců dodržovat cíl výdajů na obranu ve výši 2% HDP toto jejich dilema zjitřuje a rovněž rozšiřuje způsobilostní propast, která je dělí od spojenců, kteří investují do použitelných a rozmístitelných sil. Avšak třebaže dostatečné rozpočtové výdaje na obranu nelze obejít, mohli bychom už při současných výších výdajů získat víc, zejména prostřednictvím promyšlenějšího přístupu k obranným akvizicím.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Navzdory úsilí NATO i EU zůstává evropský obranný sektor bohužel roztříštěný, což vede k duplicitám, nepřínosnému soupeření příliš mnoha konkurenčních systémů a významným mezerám či neslučitelnostem v potenciálu. V Afghánistánu například nejsou kompatibilní národní systémy ke sledování přátelských sil, nezbytné k předcházení náhodných útoků na vlastní síly nebo spojence. Do pořízení tohoto potenciálu bylo tudíž zapotřebí investovat dodatečné peníze i čas.
Mnohé národní rozpočty v Evropě už nedokáží udržet jak plnohodnotné národní síly, tak národní obranný průmysl. Síly schopné vypořádat se s dnešními bezpečnostními výzvami nám zajistí jedině promyšlenější nadnárodní a transatlantická spolupráce.
V alianci založené na principu „všichni za jednoho, jeden za všechny“ je nezbytností, aby bylo u všech států vidět, že k operacím přispívají poctivým dílem. NATO proto vytvořila mechanismus sdílení břemene k určování závazků jednotlivých států co do personálního zajištění zásadních operačních činností vzhledem k jejich hrubému národnímu produktu.
Takováto aritmetika má jako indikátor v oblasti sdílení břemene jisté opodstatnění, ale ukázalo se rovněž, že sdílení břemene nelze do grafů a tabulkových výkazů beze zbytku zachytit. Jak se určí, co je spravedlivým příspěvkem země s 50 miliony obyvatel v porovnání se zemí, kde žijí jen čtyři miliony lidí? Jak se zhodnotí přispění lehkou pěchotou oproti poskytnutí kritických prostředků, jako jsou vrtulníky nebo letouny pro doplňování paliva za letu? Za jaké časové období se výpočty provádějí?
Společné financování, kdy všichni členové platí určitý podíl podle výše svého HDP, je jedním nástrojem, který lze k dosažení poctivějšího sdílení břemene využít. NATO tradičně vycházela z politiky „náklady zůstávají tam, kam dopadnou“: každý z členů musel hradit náklady svého operačního přispění k činnosti Aliance. Během posledních několika let byla úhradová politika NATO upravena tak, aby umožňovala využití společného financování jako pobídky k poskytování určitých terénních zajišťovacích kapacit, například lékařských zařízení, posádek a zásob pro obsluhu letišť či výzvědných služeb.
Sdílení břemene je jak pro NATO, tak pro mezinárodní společenství citlivé téma a občas se vzedmou vášně. Jestliže poodstoupíme a pohlédneme na situaci vcelku, je jasné, že je třeba mít nejen potřebné kapacity, ale také peníze a politickou vůli je nasadit.
Problém sdílení břemene nelze vyřešit jediným opatřením. Škála iniciativ, které v současnosti uvnitř NATO probíhají, by však měla pomoci: jde o transformační úsilí k posílení rezervoáru použitelných a nasaditelných sil, širší využití nadnárodních iniciativ, větší oporu ve společném financování s cílem napomoci tvorbě sil a komplexní přístup ke sdílení břemen rovnějším dílem napříč celým mezinárodním společenstvím.
Na rozdíl od mnoha „koalic ochotných“ má aliance jako NATO struktury k politickým konzultacím, osvědčené mechanismy plánování, efektivní velení a řízení a legitimitu, která státy povzbuzuje, aby k jednotlivým operacím přispívaly. Solidarita aliance není prázdným sloganem. Smysl pro dodržování povinností a závazků vůči ostatním spojencům, na nichž v posledku závisí naše vlastní bezpečnost, je silným motivem k poctivému sdílení břemen. Naprosto spravedlivé sdílení břemene sice asi možné není, ale bezpečnostní organizace jako NATO nám bezesporu dává možnost se mu přiblížit víc než jiná uspořádání.