0

Hold exilu

Rumunský sochař Brancusi jednou řekl, že když umělec přestane být dítětem, zemře. Nevím sice, nakolik jsem se umělcem stal já sám, ale Brancusiho chápu. Nedokážu totiž pochopit - a to ani ve svém věku ne - své dětinské já, které si jde za svým. Psaní je dětinská profese, i když je někdy až přehnaně vážné, jak děti někdy bývají.

Má dlouhá cesta k nevyzrálosti se započala před více než půlstoletím. Psal se červenec roku 1945, několik měsíců předtím jsem se vrátil z koncentračního tábora Transnistria. To rajské léto jsem prožil v malém moldavském městě, zaplavován neuvěřitelně sladkou banálností normálního, bezpečného života. Toho dne bylo obzvlásť krásně, svítilo slunce a vsude byl klid. V pokoji byl příjemný chládek. Byl jsem sám na celém světě a poslouchal jsem hlas, který byl i nebyl můj. Společnost mi dělala kniha rumunských pohádek v zelené tvrdé vazbě, kterou jsem dostal několik dnů před svými devátými narozeninami.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Tehdy se přede mnou otevřel onen zázrak slova, magie literatury. Choroba propukla zároveň s její léčbou. Brzy, snad až přílis brzy chtěl jsem se i já stát členem té veliké rodiny kouzelníků se slovy, svých tajných příbuzných. Byl to způsob hledání ,,čehosi dalsího`` nad triviálností vsedního dne a také způsob hledání sebe sama mezi vsemi těmi jedinci, kteří ve mně přebývali.

Přiznávám se, že jsem se také několikrát pokousel zbavit se tohoto vnitřního já a najít jakousi náhradu, jež by mě dokázala lépe reprezentovat na společenské scéně. Studoval jsem strojírenství; nejen proto že jsem chtěl mít profesi, která by mě ochránila před každodenní politickou demagogií, ale i proto, že jsem doufal, že mě ochrání před tím esenciálním já, které jsem v sobě objevil onoho nezapomenutelného poválečného červencového odpoledne. Avsak potřebu něčeho drasticky jiného a vyssího než předem připravená denní rutina inženýra a občana socialistického ráje to ve mně neumensilo. V tomto dvojím odcizení jsem si znovu a znovu dokazoval, že čtení a psaní jsou pro mně nemocí i spásou.

Nakonec jsem přece jen mohl promluvit svou vlastní knihou, jež měla - náhoda tomu chtěla - také zelený obal. V tomto cirku zvaném Svět je básník Augustem Bláznem, nevalně vybaveným pro vsední život, kde si jeho bližní navzájem nabízejí a sdílejí svůj podíl stravitelné reality. Tuto slabost lze ovsem vnímat jako nezvyklou a nevyzpytatelnou sílu, jeho osamělost jako hlubsí druh solidarity, jeho představivost jako zkratku do skutečnosti.

Na otevřeném fóru pak Augustus Blázen, básník, nevyhnutelně stane před Saskem moci. V tomto souboji se pak místy celá lidská tragikomedie zjevuje v historii cirku coby Historii. Totalitářská zkusenost je ovsem svou patologií, svými maskami a svou lživostí nesrovnatelná. Umělec, jenž kdy žil pod jhem tyranie (a i ten, který ji nikdy nezažil), nedokáže nevidět překážku, která obě role rozděluje.

Pro spisovatele, exulanta par excellence - vždy ,,podezřelého``, jak řekl Thomas Mann, je jazyk jeho placentou. Mnohem více než pro jakéhokoli jiného ,,přistěhovalce`` v jeho zemi je pro spisovatele jazyk nejen dosaženým cílem, ale i duchovním domovem. Skrz jazyk se cítí bohatý a jistý; a jakmile se cítí jako doma, jakmile cítí, že má toto bohatství pod kontrolou, získává své občanství, svůj pocit přináležitosti. Pro spisovatele je jazyk vždy jeho domovem, jeho vlastí. Muset emigrovat z tohoto posledního útočistě je tím nejbrutálnějsím vyhostěním jeho bytí, jež spaluje jeho tvořivost do samého srdce.

Svůj odchod z Rumunska jsem odkládal, poněvadž jsem si dětinsky nalhával, že nežiji v zemi, že žiji jen v jazyce. Nakonec jsem si jazyk - svůj domov - vzal s sebou, jako hlemýžď. Do dneska je pro mě mým dětským útočistěm, mým místem k přežití.

Témata jako totalita či exil sice prozrazují mnohé z mého života, ale jakkoli jsou svou podstatou důležité, nesdělují nic o literatuře. I v kolektivních tragédiích a krajních situacích spisovatel svým vlastním viděním, strategií a stylem hledá osud jednotlivce, konkrétní lidskou slabost, nezdolnost a sny, dvojznačnosti a hranice a úžas individuality lapené do společenské pasti.

Doufám, že světlo lidské duse a mysli, její rozpory a schopnosti, ustavičné dotazování se po lásce a smrti, po oddanosti a zbabělství, po samotě a soudržnosti, po tragikomedii lidí prozrazují i v chmurném rámci těchto témat stopu autorovu, v tom dobrém i zlém. Vlastně jsem se více zajímal o tuto ,,sedou zónu``, v níž jsem viděl jakousi duhu pravdy, která mi dovolovala hledat jednotlivé rysy a vlastnosti i v nerozlisitelné tmě a popisovat zneklidňující nuance na pozadí zdánlivé jednolitosti krajní situace.

Odchod z vnitřního exilu do exilu skutečného nebyl snadný, třebaže byl osvobozující. Za dobu více než deseti let od doby, kdy jsem poprvé ucítil ono pálení, jsem se vsak naučil vážit si exilu a činil jsem tak ve jménu vsech výzev a zjevení, vsech pochyb a celoživotního učení, které exil představuje, pro jeho prázdnotu i bohatost, pro to, že mne zbavil pout a vyvolal ve mně vnitřní boj.

Cizinec je vědomě či nevědomě vždy potencionálním či částečným emigrantem a vsichni skuteční spisovatelé jsou věčnými emigranty, i když jako Proust málokdy opustí svůj pokoj. Exil je čím dál více odznakem nasí doby. Lidé na celém světě stojí před rozporem mezi odstředivou, kosmopolitní modernitou a dostředivou potřebou (nebo alespoň nostalgií) po přináležitosti.

Fake news or real views Learn More

Nedokážeme předpovědět, jaké místo bude mít literatura v budoucnosti, bude-li mít jaké. Neodvažuji se věřit s Dostojevským, že krása dokáže spasit nás svět. Můžeme ale doufat, že sehraje roli při utěsování a vykoupení nasí osamělosti. Můžeme doufat, že jejího příslibu krásy, jejího zpochybnění pravdy, jejího nového vymezení dobra, její nepředvídatelné hravosti se budeme těžko vzdávat i v časech nejistých a nebezpečných.

Jakkoli to možná bude znít dětinsky, spisovatel tajným žoldnéřem lásky. Každý den znovu a znovu objevuje výchozí bod tohoto nesnadného hledání; ctí svého čtenáře, cizince podobného i nepodobného, darem náročné lásky. Tak může pokračovat ve svém nekončícím dobrodružství a zlidsťovat svůj vrak, ať už je kdekoli.