77

Reforma nebo rozvod v Evropě

NEW YORK – Tvrdit, že si eurozóna od krize z roku 2008 nevede dobře, je slabé slovo. Její členské země vykazují horší výsledky než členové Evropské unie stojící mimo eurozónu a mnohem horší výsledky než Spojené státy, které byly epicentrem krize.

Členové eurozóny, jimž se daří nejhůře, se utápějí v depresi nebo hluboké recesi; jejich stav – vzpomeňme na Řecko – je v mnoha ohledech horší než stav ekonomik, které ve 30. letech procházely velkou hospodářskou krizí. Členové eurozóny s nejlepší kondicí, jako je Německo, sice vypadají dobře, ale jen v porovnání s ostatními a jejich růstový model je zčásti založený na principu „ožebrač bližního svého“, kdy se úspěch dostavuje na úkor někdejších „partnerů“.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Tento stav se vysvětluje čtyřmi způsoby. Německo rádo dělá z oběti viníka, když poukazuje na řeckou rozmařilost a na dluhy a schodky jinde v Evropě. Tím však zapřahá vůz před koně: Španělsko a Irsko vykazovaly před eurokrizí přebytky a nízké poměry dluhu k HDP. Schodky a dluhy tedy způsobila krize, nikoliv naopak.

Deficitní fetišismus je bezpochyby součástí evropských problémů. Také Finsko má potíže adaptovat se na bezpočet šoků, které ho zasáhly, a jeho HDP byl v roce 2015 zhruba o 5,5% nižší než maximum z roku 2008.

Další kritikové, kteří rádi dělají z oběti viníka, uvádějí jako příčinu potíží v eurozóně sociální stát a nadměrnou ochranu na trhu práce. Některé státy, které si v Evropě vedou nejlépe, například Švédsko a Norsko, však mají vůbec nejsilnější sociální stát a nejvyšší ochranu na trhu práce.

Mnohé země, které si dnes vedou špatně, měly před zavedením eura velmi dobré výsledky – nad evropským průměrem. Jejich úpadek nepramenil z nějaké náhlé změny pracovních zákonů ani z epidemie lenosti v krizových státech. Změnily se jen měnové podmínky.

Druhý typ vysvětlení se v podstatě rovná postesknutí, že Evropa měla mít lepší vedoucí představitele: muže a ženy, kteří lépe rozumí ekonomice a uskutečňují lepší hospodářskou politiku. Nesprávná hospodářská politika – nejen úsporná opatření, ale i pomýlené takzvané strukturální reformy, které prohloubily nerovnost, a tím dále oslabily celkovou poptávku a potenciální růst – bezpochyby situaci zhoršila.

Eurozóna však byl politický projekt, u něhož bylo zákonité, že hlas Německa bude znít velmi silně. Každý, kdo v poslední třetině minulého století jednal s německými politiky, měl znát pravděpodobný výsledek. A co je ze všeho nejdůležitější, s nástroji, které byly k dispozici, by prosperitu eurozóny nezajistil ani ten nejgeniálnější ekonomický mág.

Třetí soubor důvodů špatného výkonu eurozóny stojí na obecnější pravicové kritice EU, která si bere na mušku zálibu eurokratů v dusivých regulacích, jež brzdí inovace. I tato kritika se však míjí cílem. Eurokraté se stejně jako pracovní zákony a sociální stát po vytvoření systému fixních kurzů v roce 1999 zničehonic nezměnili a nezměnili se ani v roce 2008, kdy krize vypukla. Ještě zásadnější je, že hlavním kritériem by měla být životní úroveň, kvalita našeho života. A každý, kdo popírá, o kolik se nám na Západě žije lépe díky čistému vzduchu a vodě, by měl navštívit Peking.

Zbývá tedy čtvrté vysvětlení, podle něhož je na vině spíše euro než politika a struktury jednotlivých zemí. Euro bylo už při svém zrodu pomýlené. Ani nejlepší politici, jaké kdy svět zažil, by nedokázali zajistit jeho správné fungování. Struktura eurozóny totiž zavedla nepružnost srovnatelnou se zlatým standardem. Jednotná měna sebrala jednotlivým členským zemím nejdůležitější mechanismus úprav – měnový kurz – a eurozóna omezila jejich měnovou a fiskální politiku.

Reakcí na asymetrické šoky a rozdíly v produktivitě měly být úpravy reálného (o inflaci očištěného) měnového kurzu, což znamená, že ceny na okraji eurozóny měly oproti Německu a severní Evropě klesnout. Vzhledem k neoblomnému postoji Německa k inflaci – jeho ceny stagnovaly – však mohlo k úpravám dojít pouze za cenu dusivé deflace jinde. V obvyklém případě to znamenalo bolestnou nezaměstnanost a oslabení odborů; největší zátěž úprav nesly na svých bedrech nejchudší země a zejména zaměstnanci v těchto zemích. Plán na podnícení konvergence jednotlivých členských států eurozóny tedy ošklivě ztroskotal a rozdíly mezi zeměmi i uvnitř nich se prohlubují.

Tento systém nemůže a ani nebude dlouhodobě fungovat: demokratická politika zajistí jeho krach. Euro lze probudit k životu pouze změnou pravidel a institucí eurozóny. To si vyžádá sedm změn:

·         zrušení konvergenčních kritérií, která vyžadují, aby byly schodky nižší než 3% HDP;

·         nahrazení úsporných opatření růstovou strategií podpořenou fondem solidarity za účelem stabilizace;

·         demontáž systému náchylného ke krizím, v jehož rámci si země musí půjčovat v měně, kterou nemají pod kontrolou, a jeho nahrazení eurobondy nebo podobným mechanismem;

·         lepší sdílení zátěže během úprav, kdy se země vykazující přebytky běžného účtu zavážou ke zvýšení mezd a fiskálních výdajů, čímž zajistí, že jejich ceny porostou rychleji než ceny v zemích se schodky běžného účtu;

·         změna mandátu Evropské centrální banky, která se zaměřuje pouze na inflaci – na rozdíl od amerického Federálního rezervního systému, jenž bere v potaz také zaměstnanost, růst a stabilitu;

·         zavedení společného pojištění vkladů, které by bránilo odlivu peněz ze zemí s horším hospodářským výkonem, a dalších prvků „bankovní unie“;

·         podněcování, nikoliv potírání průmyslových politik snažících se zajistit, aby opozdilci v eurozóně dohnali špičku.

Z ekonomického hlediska jsou tyto změny drobné, avšak dnešní vedení eurozóny možná postrádá politickou vůli je uskutečnit. To však nic nemění na základním faktu, že současný stav na půli cesty je neudržitelný. Systém vytvořený s cílem podporovat prosperitu a další integraci má právě opačný efekt. Přátelský rozvod by byl lepší než současný pat.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Každý rozvod je samozřejmě nákladný, ale současné klopýtání stojí ještě víc. Jak už jsme v létě viděli ve Velké Británii, pokud evropští lídři neumějí či nechtějí dělat obtížná rozhodnutí, evropští voliči rozhodnou za ně – a výsledek se lídrům vůbec nemusí líbit.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.