3

Když populismus může zabíjet

LONDÝN – Nepodložený skepticismus vůči vakcínám v některých komunitách rozvojového i rozvinutého světa v posledních letech zesílil a stal se jednou z nejzávažnějších překážek globálního pokroku v oblasti veřejného zdraví. Dokonce je to jeden z hlavních důvodů, proč dodnes přežívají některá infekční onemocnění, která by se dala vymýtit.

Například úsilí o celosvětové vykořenění obrny bylo přerušeno v Afghánistánu, Pákistánu a Nigérii, kde vláda islamistických radikálů vedla ke zvýšenému odporu vůči vakcinačním kampaním. A mnoho vysokopříjmových zemí zažilo v posledních letech výskyt spalniček kvůli obavám z vakcinace, které započaly zveřejněním podvodné studie v britském lékařském časopise Lancet v roce 1998.

V poslední době je skepse vůči bezpečnosti a účinnosti vakcín na vzestupu v jižní Evropě. Podle studie z roku 2016 se dnes mezi deset zemí s nejnižší důvěrou v bezpečnost vakcín řadí Řecko. A jak uvedl řecký ministr zdravotnictví Andreas Xanthos, zdravotníci se stále častěji setkávají s rodiči, kteří mají obavy z vakcinace svých dětí.

Také v Itálii ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenzinová nedávno varovala před „dezinformační“ kampaní podporovanou opozičním Hnutím pěti hvězd, která má odradit rodiče od vakcinace svých dětí. Už dnes je podíl dvouletých italských dětí, jež byly očkovány proti spalničkám, nižší než 80%, což je hluboko pod hodnotou 95%, kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace. Nikoho by proto nemělo překvapovat, že počet případů spalniček v Itálii byl v dubnu letošního roku pětinásobně vyšší než v dubnu 2016.

V květnu Řecko a Itálie reagovaly na skepsi vůči vakcínám diametrálně odlišnými politikami. Navzdory faktu, že vakcinace dětí je v Řecku od roku 1999 povinná (pokud nemá dítě potvrzený zdravotní problém), prosadil Xanthos možnost výjimky pro rodiče, kteří své děti očkovat nechtějí.

Naproti tomu středolevá italská vláda Demokratické strany učinila vakcinaci proti 12 preventabilním onemocněním pro všechny děti povinnou. Podle nového zákona nesmějí děti bez vakcíny chodit do školy a rodiče takových dětí mohou být za jejich absenci ve škole pokutováni. Podle+ Lorenzinové má zákon vyslat veřejnosti „velmi silný signál“, že očkování je důležité.

Dvě levicové vlády jinými slovy reagovaly na týž zdravotnický problém velmi odlišnými způsoby. Zatímco Řecko přešlo od paternalismu k politice laissez faire, Itálie se vydala opačným směrem.

Rozhodnutí řecké vlády v čele se stranou Syriza je samozřejmě podivnější vzhledem k faktu, že Syriza má ve většině ostatních politických oblastí sklon upřednostňovat robustní státní zásahy. V Itálii vláda reaguje na antivakcinační agendu populistického Hnutí pěti hvězd, která se stala součástí jeho obecnější kampaně proti státu, etablovaným politickým stranám a „expertům“ zodpovědným za finanční krizi z roku 2008 a za vleklé ekonomické potíže eurozóny.

Pokud však odhlédneme od politiky, existují přesvědčivé důvody, proč by vlády měly nařídit povinné vakcinace všech dětí a nenechávat takové rozhodnutí na rodičích. Koneckonců má stát zodpovědnost chránit zranitelné občany – v tomto případě malé děti – před újmami, které lze předvídat.

V roce 1990 podepsalo Řecko Úmluvu OSN o právech dítěte, ve které uznává právo všech dětí na „nejvyšší dosažitelný zdravotní standard a zařízení pro léčbu onemocnění a navrácení zdraví“. Pokud však Řecko umožní neinformovaným rodičům zříkat se vakcinací, pak tím vystavuje děti preventabilním infekčním onemocněním a otevřeně porušuje závazek zajistit, aby „žádné dítě nebylo zbaveno práva na přístup k takovým zdravotnickým službám“.

Vláda má navíc zodpovědnost zajišťovat legislativou veřejné statky a „stádní imunita“ takovým statkem je. Termín „stádní imunita“ označuje takovou úroveň pokrytí obyvatelstva vakcinací, že dokáže zabránit šíření určité nemoci v populaci. Dosažení stádní imunity je přitom jedním z mála způsobů, jak chránit zranitelné členy komunity, které nelze očkovat, protože jsou imunokompromitovaní nebo prostě příliš staří.

Kromě toho je vakcinace klíčovým nástrojem v boji proti jednomu z největších zdravotnických problémů jednadvacátého století: antimikrobiální rezistenci. Díky tomu, že předcházejí infekci, brání vakcíny rovněž nadužívání antibiotik, čímž zpomalují rozvoj rezistence na léky. Navíc je všeobecně známo, že vysoké pokrytí vakcinací znamená zdravější populaci a že zdraví lidé mohou ekonomicky i společensky více přispívat svým komunitám.

Žádné lékařské ani technické překážky nám nebrání v tom, abychom vymýtili preventabilní infekční onemocnění, jako jsou spalničky nebo obrna. Největší překážku tak představuje odpor občanů vůči vakcinaci. Umožní-li vláda Syrizy rodičům činit neinformovaná rozhodnutí týkající se nejen zdraví vlastních dětí, ale i zdraví celé komunity, pak tím problém jen zhoršuje. Vlády by měly vzdělávat veřejnost a snažit se o zvýšení celkového pokrytí, nikoliv přiznávat platnost nepodloženým obavám o bezpečnost vakcín.

Žádná země nedosáhne stádní imunity – a v konečném důsledku nevymýtí preventabilní infekční onemocnění –, pokud rodičům umožní odmítnout vakcinaci svých dětí, jak se to stalo v Řecku. Zároveň však nestačí vzdorovité rodiče sankcionovat jako v Itálii. Chceme-li infekční nemoci porazit, budeme nakonec muset obnovit víru v názory expertů a opětovně si získat důvěru komunit, které jsou v posledních letech stále podezíravější vůči autoritám.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.