S porodem Luisy Brownové v roce 1978 přišla na svět také technologie oplodnění ve zkumavce, která pro lékařskou vědu bezesporu znamenala přelom. Umělé oplodnění, jež spočívá v chirurgickém sběru vajíček z ženských vaječníků, jejich oplodnění mimo tělo ženy a vložení vzniklých embryí zpět do dělohy, se stalo účinným řešením léčby ženské neplodnosti způsobené nevratně poškozenými vejcovody. Díky rychlému technologickému vývoji našla metoda oplodnění in vitro a technologie asistované reprodukce řadu nových aplikací.
K těmto vyspělým technologiím tak dnes vzhlíží zástupy neplodných párů, které ,,tradiční technologie" zklamaly. Dnes už existuje léčba nejen poškozených vejcovodů, ale také mnoha forem mužské neplodnosti. Intracystoplazmatická injekce spermatu je například metoda, jíž je do vajíčka vstříknuta jedna životaschopná spermie, takže k oplodnění dojde i v případě, že je k dispozici jen omezené množství zdravých spermií. Běžným postupem je dnes zamrazování neimplantovaných embryí. Technika zamrazování neoplodněných vajíček se teprve vyvíjí.
Je to možná nevyhnutelný důsledek vývoje, že díky přístupu k lidským vajíčkům a embryím můžeme provádět prenatální genetickou diagnózu u embryí ještě před vložením do dělohy. Tradiční prenatální diagnóza spočívá v odběru plodových buněk, buď z plodové vody (procesem zvaným aminiocentéza, čili napíchnutí plodové vody) nebo z placenty (tzv. odběrem vzorků chronických klků - chronic villus sampling, CVS). Obě metody se používají u těhotných žen starších 35 let k diagnostikování chromozomálních anomálií, jako je Downův syndrom, nebo ke zjištění cystické fibrózy, srpkovité chudokrevnosti nebo Tay Sachsovy choroby.
Aminiocentéza i CVS však s sebou nesou půlprocentní až jednoprocentní riziko potratu a pokud je diagnostikována anomálie, jedinou klinickou možností je těhotenství ukončit. Předimplantační genetická diagnóza (PGD) se od svého prenatálního protějšku zásadně liší. Poněvadž tato diagnóza se provádí před vložením embrya do ženiny dělohy, je vyloučení anomálií možné bez nutnosti přerušení již zahájeného, probíhajícího těhotenství.
Párům, které nesou dědičný genetický defekt a musí využít možnosti oplodnění ve zkumavce, by měla být nabídnuta PGD a v případě potřeby převedení do střediska, které je vybaveno příslušnými technologiemi. Kandidáty na oplodnění ve zkumavce nebo předimplantační genetickou diagnózu však mohou být i geneticky postižené páry, které netrpí neplodností. V jejich případě je to určitě lepší volba než přirozené početí a riziko nuceného přerušení těhotenství po tradiční prenatální genetické diagnóze.
Představme si ale morálně mnohem složitější scénář: pár přirozenou cestou počal dítě postižené smrtelnou genetickou chorobou, která se dá léčit pouze transplantací kostní dřeně od vyhovujícího dárce. Dá se předpokládat, že u svých příštích dětí bude tento pár trvat na předimplantační genetické diagnóze, aby podobné anomálii předešel. Zároveň ale budou chtít, aby tato embrya byla podrobena zkoušce imunologické slučitelnosti, z níž by mohl vzejít sourozenec, který by se mohl stát dárcem kostní dřeně pro první dítě.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
V tomto případě je selekce embrya podmíněna nejen tím, aby budoucí dítě netrpělo vrozenými chorobami, ale i tím, aby z ní vzešlo dítě, jehož samotná existence bude znamenat vyléčení staršího sourozence, a to téměř bez rizika pro dárcovské dítě. Etikové se podobnými scénáři zabývají už dlouho a pro mnoho z nich by toto klinické řešení bylo eticky zcela v pořádku. Ale co kdyby starší sourozenec potřeboval ledvinu? Čím více se dárcovské dítě dostává do fyzického ohrožení, tím palčivěji celá otázka vystupuje do popředí.
Volba pohlaví je další z vášnivě diskutovaných možností aplikace PGD. Volba pohlaví je klinicky obhájitelná v případech, kdy se jí zabrání přenosu chorob, které postihují jen jedno pohlaví, jako například hemofilie. Za takových okolností by selekce pohlaví neměla být o nic víc kontroverznější než například předimplantační genetická diagnóza pro zjištění srpkovité chudokrevnosti. Je však PGD eticky v pořádku i v případě, kdy si neplodný pár přeje chlapečka nebo holčičku? Pokud ano, nebylo by to přijatelné z hlediska ,,vyvážení v rodině" - například u plodného páru, který má tři syny a strašně si přeje dceru, nebo u páru, který si chce vybrat pohlaví jejich prvorozeného dítěte?
Analogické otázky si lze samozřejmě klást, také pokud jde o výběr mnoha dalších charakteristik, které nemají přímý vliv na zdraví potomka. Na žádnou z těchto otázek ale není snadné odpovědět.
Základním cílem medicíny je diagnóza a úleva od nemocí - a neplodnost nemocí rozhodně je. Rozšíření prenatální diagnózy na embryo v laboratorní misce pak sníží výskyt určitých typů geneticky přenášených chorob. Nové lékařské technologie však nabízejí možnosti použití, které už spadají mimo veškerá tradiční pravidla. Rychlý rozvoj vědy a technologií by i tady měl být doprovázen a ředěn opatrným a promyšleným zvažováním vhodného užití nově získaných schopností.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Increasingly severe water shortages represent a human-made crisis that can be resolved through human interventions. The situation demands new thinking about the economics of this critical resource and how to manage it through mission-oriented strategies that span all levels of governance.
call attention to a global problem that demands far more attention from policymakers at all levels.
Although Kamala Harris is largely aligned with Joe Biden on many global and strategic issues, her unique worldview promises a distinct form of leadership on the international stage. Not only would US foreign policy shift under a Harris administration; it could change in highly consequential ways.
considers how the Democratic presidential nominees' views compare to Joe Biden's.
S porodem Luisy Brownové v roce 1978 přišla na svět také technologie oplodnění ve zkumavce, která pro lékařskou vědu bezesporu znamenala přelom. Umělé oplodnění, jež spočívá v chirurgickém sběru vajíček z ženských vaječníků, jejich oplodnění mimo tělo ženy a vložení vzniklých embryí zpět do dělohy, se stalo účinným řešením léčby ženské neplodnosti způsobené nevratně poškozenými vejcovody. Díky rychlému technologickému vývoji našla metoda oplodnění in vitro a technologie asistované reprodukce řadu nových aplikací.
K těmto vyspělým technologiím tak dnes vzhlíží zástupy neplodných párů, které ,,tradiční technologie" zklamaly. Dnes už existuje léčba nejen poškozených vejcovodů, ale také mnoha forem mužské neplodnosti. Intracystoplazmatická injekce spermatu je například metoda, jíž je do vajíčka vstříknuta jedna životaschopná spermie, takže k oplodnění dojde i v případě, že je k dispozici jen omezené množství zdravých spermií. Běžným postupem je dnes zamrazování neimplantovaných embryí. Technika zamrazování neoplodněných vajíček se teprve vyvíjí.
Je to možná nevyhnutelný důsledek vývoje, že díky přístupu k lidským vajíčkům a embryím můžeme provádět prenatální genetickou diagnózu u embryí ještě před vložením do dělohy. Tradiční prenatální diagnóza spočívá v odběru plodových buněk, buď z plodové vody (procesem zvaným aminiocentéza, čili napíchnutí plodové vody) nebo z placenty (tzv. odběrem vzorků chronických klků - chronic villus sampling, CVS). Obě metody se používají u těhotných žen starších 35 let k diagnostikování chromozomálních anomálií, jako je Downův syndrom, nebo ke zjištění cystické fibrózy, srpkovité chudokrevnosti nebo Tay Sachsovy choroby.
Aminiocentéza i CVS však s sebou nesou půlprocentní až jednoprocentní riziko potratu a pokud je diagnostikována anomálie, jedinou klinickou možností je těhotenství ukončit. Předimplantační genetická diagnóza (PGD) se od svého prenatálního protějšku zásadně liší. Poněvadž tato diagnóza se provádí před vložením embrya do ženiny dělohy, je vyloučení anomálií možné bez nutnosti přerušení již zahájeného, probíhajícího těhotenství.
Párům, které nesou dědičný genetický defekt a musí využít možnosti oplodnění ve zkumavce, by měla být nabídnuta PGD a v případě potřeby převedení do střediska, které je vybaveno příslušnými technologiemi. Kandidáty na oplodnění ve zkumavce nebo předimplantační genetickou diagnózu však mohou být i geneticky postižené páry, které netrpí neplodností. V jejich případě je to určitě lepší volba než přirozené početí a riziko nuceného přerušení těhotenství po tradiční prenatální genetické diagnóze.
Představme si ale morálně mnohem složitější scénář: pár přirozenou cestou počal dítě postižené smrtelnou genetickou chorobou, která se dá léčit pouze transplantací kostní dřeně od vyhovujícího dárce. Dá se předpokládat, že u svých příštích dětí bude tento pár trvat na předimplantační genetické diagnóze, aby podobné anomálii předešel. Zároveň ale budou chtít, aby tato embrya byla podrobena zkoušce imunologické slučitelnosti, z níž by mohl vzejít sourozenec, který by se mohl stát dárcem kostní dřeně pro první dítě.
Don’t go back to school without Project Syndicate! For a limited time, we’re offering PS Digital subscriptions for just $50.
Access every new PS commentary, our suite of subscriber-exclusive content, and the full PS archive.
Subscribe Now
V tomto případě je selekce embrya podmíněna nejen tím, aby budoucí dítě netrpělo vrozenými chorobami, ale i tím, aby z ní vzešlo dítě, jehož samotná existence bude znamenat vyléčení staršího sourozence, a to téměř bez rizika pro dárcovské dítě. Etikové se podobnými scénáři zabývají už dlouho a pro mnoho z nich by toto klinické řešení bylo eticky zcela v pořádku. Ale co kdyby starší sourozenec potřeboval ledvinu? Čím více se dárcovské dítě dostává do fyzického ohrožení, tím palčivěji celá otázka vystupuje do popředí.
Volba pohlaví je další z vášnivě diskutovaných možností aplikace PGD. Volba pohlaví je klinicky obhájitelná v případech, kdy se jí zabrání přenosu chorob, které postihují jen jedno pohlaví, jako například hemofilie. Za takových okolností by selekce pohlaví neměla být o nic víc kontroverznější než například předimplantační genetická diagnóza pro zjištění srpkovité chudokrevnosti. Je však PGD eticky v pořádku i v případě, kdy si neplodný pár přeje chlapečka nebo holčičku? Pokud ano, nebylo by to přijatelné z hlediska ,,vyvážení v rodině" - například u plodného páru, který má tři syny a strašně si přeje dceru, nebo u páru, který si chce vybrat pohlaví jejich prvorozeného dítěte?
Analogické otázky si lze samozřejmě klást, také pokud jde o výběr mnoha dalších charakteristik, které nemají přímý vliv na zdraví potomka. Na žádnou z těchto otázek ale není snadné odpovědět.
Základním cílem medicíny je diagnóza a úleva od nemocí - a neplodnost nemocí rozhodně je. Rozšíření prenatální diagnózy na embryo v laboratorní misce pak sníží výskyt určitých typů geneticky přenášených chorob. Nové lékařské technologie však nabízejí možnosti použití, které už spadají mimo veškerá tradiční pravidla. Rychlý rozvoj vědy a technologií by i tady měl být doprovázen a ředěn opatrným a promyšleným zvažováním vhodného užití nově získaných schopností.