0

Mé tělo, můj kapitál?

LONDÝN – Feministky v 60. letech razily slogan „Naše těla, naše vlastní já“. Tento osvobozující názor ale v poslední době prodělal ironický zvrat. Jak na vysvětlenou k rozhodnutí podstoupit kosmetický chirurgický zákrok řekla anonymní Američanka: „Jediné, co v životě máme, je naše já a to, co každý den můžeme předložit světu k vidění… Já sama jsem svým jediným majetkem.“

Francouzský komentátor Hervé Juvin ve svém nečekaném bestselleru L’avènement du corps (Nástup těla) z roku 2005 tento nový postoj k tělu velebí. Plastická chirurgie, implantace biočipů, piercing – to vše je oslavou přesvědčení, že těla jsou naším jedinečným majetkem. Vzhledem k tomu, že tělo má každý, Juvin tvrdí, že se tím majetek náhle demokratizuje.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Zdá se, že žijeme v době, která je svědkem naprostého krachu velkých osvícenských snů o lineárním vývoji, všeobecném míru a rovnosti mezi bohatými a chudými. Společně s široce rozšířeným odporem vůči organizovanému náboženství, který se projevil v nesmírně populárních knihách, jako je The God Delusion (Iluze Boha) od Richarda Dawkinse, zklamání ze sociálních ideálů znamená, že se obracíme dovnitř. Při neexistenci víry ve věčný život se všechno investuje do tohoto života, tohoto těla.

Naší touhou je dlouhý život, věčné mládí je naším domnělým právem a novým náboženstvím je tělo bez původu a bez hranic. Právě to snad vysvětluje, proč je tak rozšířené mínění, že vlády mají jednoznačnou povinnost propagovat výzkum kmenových buněk a další formy lékařského pokroku. Biotechnologický průmysl vzkvétá se státním souhlasem a podporou, neboť přináší přidanou hodnotu tělu, pro nás předmětu nejvyšší ceny.

Nekonečné obrozování těla se skutečně neomezuje jen na povrchní správky kosmetickou chirurgií. Chirurgicky lze implantovat externí náhražky organických struktur, což prolamuje mantinel mezi tělem a vnějším světem. Zároveň tkáně odebrané z těla vstupují do světa komerce a obchodu coby komodita jako každá jiná, a to v podobě linií kmenových buněk, lidských vajíček a dalších „produktů“.

Americký profesor práv James Boyle je přesvědčen, že způsobu, jímž se tělo stává předmětem obchodu, můžeme porozumět příměrem k historickému procesu ohrazování pozemků. V Británii osmnáctého století si půdu, jež byla do té doby veřejným zdrojem, „ohradili“ soukromí vlastníci. Prodejem pozemků, vyvázaných z feudálně laděných právních omezení převodu vlastnictví i z tradičních práv prostých občanů využívajících obecní půdu k pastvě dobytka, bylo možné získat kapitál, který pomohl financovat průmyslovou revoluci.

V moderní biotechnologii, uvažuje Boyle, se běžně privatizují věci, které dříve stály mimo trh a u nichž se myslelo, že je nelze proměnit ve zboží. Každý pátý lidský gen je dnes patentovaný, byť by se lidský genom mohl považovat za naše společné dědictví. A platí též, ačkoliv Boyle tento poslední vývojový trend nezmiňuje, že pupečníkovou krev, odebíranou během poslední fáze porodu, dnes výdělečné firmy ukládají do bank jako potenciální – byť nepravděpodobný – zdroj kmenových buněk pro novorozence.

Série soudních případů v biomedicíně vytváří mocnou hybnou sílu směrem k přechodu práv k tělu a jeho součástem od jednotlivého „majitele“ ke korporacím a výzkumným institucím. Tělo tedy vstupuje na trh a stává se kapitálem, stejně jako půda, třebaže ne všichni z toho těží, tak jako během zemědělského ohrazování nezbohatli vyvlastnění uživatelé obecní půdy.

Většinu lidí šokuje, když se dozví, že pětina lidského genomu je patentovaná, zejména soukromými firmami. Proč ale tolik údivu? Vždyť ženská těla jsou předmětem různých forem vlastnictví už po mnoho století a v mnoha společnostech.

Ženská těla se samozřejmě využívají k prodeji všeho od aut po popovou hudbu. Ženské tkáně se ale zpředmětňují a proměňují ve zboží mnohem podstatnějšími způsoby, v právních systémech od Atén po současnost. Přestože muži se coby otroci také stali předmětem vlastnictví a obchodu, v neotrockých systémech bylo obecně mnohem pravděpodobnější, že se jako s komoditou bude jednat se ženami. Jakmile žena vyslovila úvodní souhlas s manželskou „smlouvou“, neměla už nikdy právo odvolat svolení k sexuálním vztahům.

Existují zřetelné paralely mezi touto situací a způsobem, jímž zvykové právo nabízí sotva nějaké zadostiučinění pacientům, již se pokoušejí domoci se vlastnických práv k tkáním, které jim byly odebrány, anebo aktivistům usilujícím o omezení moci velkých biotechnologických firem nad lidskými genetickými patenty. U všech těl se v současnosti předpokládá „vstup volný“, jak tomu odjakživa bylo u žen.

Fake news or real views Learn More

Útok na svobodu se ovšem jako takový vnímá, až když se začne vztahovat na muže. Lidem trvalo dlouhou dobu, než si povšimli, že technologie pracující s kmenovými buňkami vyžadují velká množství ženských vajíček: jde o je fenomén, který nazývám „žena se vytrácí“. Debata o kmenových buňkách se často jeví, jako by stavěla na předpokladu, že záleží jedině na stavu embrya. Mnoho lidí stále netuší, že podstatnou součástí „terapeutického klonování“ jsou ženská vajíčka. Naproti tomu genetické patenty, postihující obě pohlaví, vyvolávají (právem) vznik rozsáhlé odborné literatury a velice živé debaty mezi běžnými lidmi. Pouhá náhoda?

Nové ohrazování území kolem běžných občanů ve světě genetiky či kolem tělesných tkání přináší hrozbu, že se zpředmětňování těla a jeho proměna ve zboží rozšíří na obě pohlaví. Ženské či, přesněji řečeno, zženštilé tělo má dnes každý. Místo abychom byli majiteli investice do vlastního těla, všichni riskujeme proměnu v kapitál: mé tělo, kapitál někoho jiného.