0

Vyhozené peníze

KODAŇ – Když dojde na globální oteplování, dostává se nám spousty žhavé rétoriky, ale velice málo chladného rozumu. Nesmírně na tom záleží, neboť Kjótský protokol patří už teď mezi nejdražší globální veřejné politiky, jaké byly kdy přijaty, a vypadá to, že další pokračování v Kodani na konci roku 2009 prolomí všechny rekordy. Bylo by dobře si to uvědomit, ale v tuto chvíli se zdá pravděpodobnější, že budeme vyhazovat peníze prakticky za nic.

Dobrým příkladem je nově zavedená politika Evropské unie, jejímž cílem je do roku 2020 snížit emise CO2 o 20%. Samozřejmě že je vždy snazší slibovat než sliby plnit, což je v EU obava obzvlášť případná. Avšak i když bude slovo dodrženo, budou přínosy převažovat nad náklady? Je podivné, ač ne překvapivé, že právě o tom se mnoho nediskutuje.

Pětinové snížení evropských emisí CO2, rázně vymáhané po celé současné století, by teplotní nárůsty plynoucí z globálního oteplování ke konci století pouze odložilo o dva roky, z roku 2100 na rok 2102, což je zanedbatelná změna. Náklady by však zanedbatelné nebyly ani zdaleka. Odhad samotné EU je asi 60 miliard eur ročně , což je téměř určitě nesmírně podhodnocená cena (její dřívější odhad byl téměř dvojnásobný), neboť vyžaduje, aby EU snížení dosahovala co nejdůmyslněji.

EU však nechce jen snížit emise tím nejprozíravějším způsobem, ale také chce do roku 2020 zvýšit v Unii o 20% podíl obnovitelné energie. Tento nárůst nemá samostatný účinek na klima, neboť jsme už přislíbili 20% snížení emisí. Daří se mu ale dramaticky zhoršovat už beztak nešťastné politické rozhodnutí.