3

Jak dosáhnout kompromisu na Blízkém východě

KÁHIRA – Blízký východ a zejména arabský svět zažívají období zásadních změn a ještě zásadnějších problémů. Schopnost regionu naplňovat řadu výzev, jimž čelí, komplikují národní, regionální i mezinárodní neshody v otázce, jakou formu by změny – napříč regionem i v jednotlivých společnostech – měly mít.

Mezinárodní společenství nepochybně hraje stěžejní roli při podpoře společenských a hospodářských reforem v regionu a při pomoci vládám, které hledají vůli i způsob, jak realizovat nezbytné změny. Neskonale důležitější ovšem je, aby sami Arabové zaujali dopředu orientovaný pohled při plnění úkolů, před nimiž stojí, a aby vzali osud do vlastních rukou.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Dobře to vyšlo najevo po vzpourách arabského jara v roce 2011. Ačkoliv už region transformovaly demografické změny včetně rychlého růstu populace, urbanizace a prudkého zvýšení počtu nezaměstnaných mladých lidí s univerzitním diplomem, vzplanutí protestů řadu blízkovýchodních a severoafrických zemí překvapilo. Arabská mládež představovala významnou sílu v pozadí požadavků na změny. Stejně tak jí byly nové digitální technologie, které uvolnily informace a usnadnily komunikaci mezi obyčejnými občany, čímž v podstatě rozbily monopol mnoha vlád na znalosti a konektivitu.

Nejpádnější důvody k rozvratu však měly kořeny v neschopnosti arabských vlád a společností efektivně řídit změny, které se prohnaly regionem, a v jejich přehnané závislosti na jiných zemích při zajišťování vlastní bezpečnosti. Řadu vlád, které začaly být zkostnatělé a strnulé, rychle předběhly společenské a geopolitické síly působící mimo jejich kontrolu, přičemž se ukázalo, že tyto vlády nejsou schopné či ochotné adaptovat se na jakýkoliv trend ohrožující status quo. To se odráží také ve faktu, že hlavní prvky domácí a regionální agendy mnoha vlád ani nepocházejí z jejich dílny, ale vnutili jim je aktéři stojící mimo region.

Chtějí-li blízkovýchodní země přejít na efektivnější a proaktivnější formu vládnutí, potřebují vytvořit prostor pro skutečnou politiku a iniciativy občanské společnosti, jež přerozdělí moc a podpoří spolupráci. Region se potýká s problémy, které jsou zkrátka příliš složité a příliš hluboce zakořeněné na to, aby na ně platila izolovaná řešení diktovaná shora. Je nutné využít kreativitu uvnitř arabských společností. Některé země budou potřebovat hospodářskou a sociální podporu, aby vytvořily nezbytné domácí podmínky, zatímco jiné se budou muset zabývat nevyřešenými geopolitickými otázkami.

Vezměme si Tunisko, které mnozí lidé mimo Blízký východ pokládají za jednu z nejúspěšnějších zemí v regionu v poslední době. Jistě, politické frakce v Tunisku dávají dobrý příklad, neboť spolu často uzavírají kompromisy, aby vytvořily životaschopnou strukturu vládnutí, avšak velmi důležitou součást tuniské politiky stále představují domácí sociální a sektářské nesnáze. Tuniská vláda musí opatrně našlapovat a nemůže předpokládat, že s novými opatřeními budou spokojeni všichni občané.

Vytvoření prostoru pro politické zapojení národních, místních, ba dokonce i kmenových lídrů je obzvláště důležité v méně stabilních zemích regionu, které musí jako první krok omezit dostupnost zbraní, jež by se daly použít ke zpochybnění autority legitimních vlád. Například vytvoření funkční vlády v Libyi si vyžádá mezinárodní pomoc včetně společné vojenské jednotky tvořené zástupci Organizace spojených národů, Ligy arabských států a Africké unie, ale i dohodu mezi Alžírskem, Egyptem a Tuniskem, že budou monitorovat a kontrolovat hranice a přístup po moři.

Také Egypt prochází zásadní společensko-politickou transformací. Protože mu schází kultura politického kompromisu, nebylo zhroucení ústřední autority v roce 2011 překvapivé. Egypt nyní musí obnovit široký, na ústavě založený konsensus v oblasti základních ekonomických a společenských pravidel hry, což bude ode všech protagonistů ve vládě i v občanské společnosti vyžadovat, aby dali najevo skutečnou ochotu uzavírat dohody zohledňující legitimní potřeby všech. Aby tomuto procesu napomohli, měli by Egypťané hledat cesty, jak s využitím nových technologií zapojovat všechny voličské skupiny do debat, které musí tento proces formovat.

Sýrie – jež se stala skutečnou humanitární katastrofou s koncem v nedohlednu – představuje nejtěžší zkoušku schopnosti regionu dospívat ke kompromisům a k usmíření. Protože je tamní konflikt tak složitý, nevzejde z něj žádný jednoznačný vojenský vítěz. Ani velmoci, jež se v Sýrii v současné době angažují, totiž Spojené státy a Rusko, nedokážou samy zajistit přechod k míru.

USA a Rusko budou při formování proměny politické a vojenské krajiny prostřednictvím sankcí, vojenské síly či síly politického přesvědčování samozřejmě nepostradatelné. Jakýkoliv životaschopný a trvalý mír v Sýrii však bude vyžadovat spolupráci velkého počtu aktérů. Konkrétně si vyžádá mnohostrannou dohodu: mezi USA a Ruskem, mezi státy Perského zálivu, zejména Saúdskou Arábií a Íránem, a mezi syrskou opozicí a stoupenci režimu prezidenta Bašára Asada.

Potřeba širší spolupráce je patrná napříč regionem, kde jsou problémy hluboce zakořeněné, a proto je nelze vyřešit jednoduchými a rychlými záplatami. Dynamické a mírumilovné společnosti se na Blízkém východě nikdy neobjeví, dokud si všichni tamní občané neosvojí zapomenuté umění kompromisu a nezahájí proces budování státu založený na konsensu. To si bezpochyby vyžádá čas a trpělivost – a také bude nutné, aby vlády samy začaly rozhodovat o vlastním osudu a odrazovaly regionální avanturismus některých arabských států.

Má-li mezinárodní společenství pomoci regionu naplnit bezpočet výzev, s nimiž se potýká, mělo by zvolit přístup založený na třech bodech: za prvé posílit v blízkovýchodních státech vládní instituce a vyslat je na cestu soběstačnosti, za druhé se bez dalších podmínek zavázat k ochraně a respektování systému národních států v regionu a za třetí zahájit společnou snahu o ukončení násilí v regionu a vytvoření podmínek pro nové politické postupy, aby se společnost odrazila ode dna.

Fake news or real views Learn More

Krveprolévání, rozkol a beznaděj zasévají semínka terorismu a extremismu. Budování konsensu, kompromis a spolupráce uvnitř blízkovýchodních a arabských společností i mezi nimi se musí stát hlavními hesly, díky nimž vystrnadíme tyto destruktivní síly ze svých životů.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.