7

Magna Carta slaví 800 let

PRINCETON – Až někam poletíte z londýnského letiště Heathrow, možná minete zatravněné pole s názvem Runnymede. Tento měsíc tomu bude osm set let, co toto pole nabídlo pestrobarevnou podívanou: bylo poseté stany baronů a rytířů, ale své přístřeší tu měl i anglický král Jan. Jeho stan byl o něco větší a vypadal jako cirkusové šapitó, nad nímž se třepetala královská zástava.

Navzdory okázalému vzhledu tohoto shromáždění v něm musela vládnout napjatá atmosféra. Cílem setkání bylo urovnat konflikt mezi vzbouřenými barony a jejich králem – panovníkem, kterého jeden současník popsal slovy „přetékající špatnými vlastnostmi“.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Janova snaha získat peníze na opětovné dobytí ztracených držav ve Francii vedlo k překročení obvyklé míry daní a poplatků, kterou šlechta přijala od jeho předchůdců. Král se zmocňoval majetku zámožných pánů a obchodníků a někdy i jich samotných a za jejich vydání požadoval tučné platby.

Kdyby toto několikaleté hromadění peněz bývalo vedlo k vítězství, možná by Janovi jeho svévolné metody prošly; jakmile však utrpěl porážku ve Francii, vzbouřila se proti němu skupina baronů a dobyla Londýn. V rámci mírové dohody, jejímž zprostředkovatelem byl arcibiskup canterburský, pak král uznal požadavky baronů, které mu předložili v listině s názvem Magna Carta neboli „Velká charta“.

Magna Carta nebyla první chartou přiznanou anglickým králem. Jindřich I. dal o století dříve vydáním Listiny svobod najevo, že bude více než jeho předchůdce respektovat výsady šlechty. Jindřichovi nástupci se však záhy navrátili ke svévolným způsobům tehdejších králů.

Také v případě Magna Carty se zdálo, že možná bude mít jepičí život. Brzy ji zrušil papež Innocenc III., který uzavřel spojenectví s králem. Ten ovšem následujícího roku zemřel a šlechticové podporující jeho nástupce, devítiletého Jindřicha III., potřebovali podporu proti konkurenčnímu uchazeči o trůn. Ve snaze získat tuto podporu se Jindřichova vláda rozhodla opětovně vydat vlastní verzi Magna Carty, která dodnes zůstává součástí anglických zákonů.

Byly vyrobeny kopie, jež putovaly do mnoha slavných anglických katedrál. Latinský originál byl přeložen nejprve do francouzštiny, jazyka šlechty, a pak do angličtiny. Do konce století se už na chartu odvolávali sedláci bojující proti nespravedlnosti.

První tištěné vydání vzniklo v roce 1508. Ve 40. letech 17. století v ní poslanci parlamentu spatřovali právní oporu pro sesazení krále Karla I. Také později různí vzbouřenci včetně amerických revolucionářů a Nelsona Mandely ospravedlňovali své počínání tím, že se odvolávali na Magna Cartu.

Tito bojovníci za spravedlnost a svobodu si z dokumentu čítajícího 3500 slov vybírají krátké konstatování všeobecných zásad, které bylo reakcí na Janovo svévolné uchvacování majetku poddaných i jich samotných. Ve 39. kapitole Magna Carty se píše: „Žádný svobodný muž nebude zatčen neb uvězněn neb zbaven majetku neb zbaven cti neb poslán do vyhnanství neb jakkoliv poškozen, ani ho nebudeme pronásledovat či proti němu kohokoliv posílat jinak než dle zákonného rozsudku jemu na roveň postavených neb dle zákonů země.“ Kapitola 40 stručně formuluje další silný princip: „Nikomu neprodáme, nikomu neodepřeme ani nepozdržíme právo či spravedlnost.“

Tyto dvě kapitoly nacházejí moderní ozvěnu ve 14. dodatku americké ústavy, který stanovuje, že žádný stát nemá právo zbavit jakoukoliv osobu života, osobní svobody nebo majetku „bez řádného soudního procesu“ nebo zbavit jakoukoliv osobu „rovné ochrany zákona“.

Přesto není Magna Carta demokratickým dokumentem. Ačkoliv ustanovila požadavek všeobecného souhlasu se zdaněním, tento souhlas měl být získán od shromáždění hrabat, baronů, biskupů a opatů – ve věku rytířství nebyli k účasti přizváni dokonce ani rytíři.

Myšlenka, že města jako Londýn by měla mít své zastoupení, už byla v té době formulována, avšak v konečném textu místo nenašla. Magna Carta tedy ukazuje, že jedna otázka zní: „Kdo vládne?“ a druhá: „Jaké jsou limity politické moci, jsou-li vůbec nějaké?“

Jelikož se Magna Carta pokusila tyto limity politické moci stanovit, aniž je zakotvila v suverenitě lidu, obnažila problém, s nímž se filozofové potýkají dokonce ještě déle než 800 let. Odkud pramení principy, které omezují vládce, pokud ne od vládců ani od jejich poddaných?

Tradice přirozeného práva nabízí odpověď, jež byla známá středověkým učencům: přirozené právo bylo podle nich takové, které je pro nás poznatelné přirozeným rozumem (na rozdíl od těch zákonů, které lze odhalit výlučně prostřednictvím Božího zjevení). Klíčové principy Magna Carty lze pokládat za odvozené z rozumu, poněvadž samotná idea práva vylučuje svévolné zatčení a zabavení majetku a také vynesení rozsudku na jakémkoliv jiném základě, než je řádná aplikace zákona. Je-li osoba A právně vázána vrátit osobě B krávu, která zabloudí na její pozemek, načež kráva osoby C zabloudí za podobných okolností na pozemek osoby B, pak musí být i osoba B povinna vrátit krávu osobě C. Ta nemusí podplácet soudce, aby dostala svou krávu zpět.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Magna Carta neobsahuje nic, co by bránilo v zavádění a vymáhání nespravedlivých zákonů; povyšuje však právo nad vůli panovníka. V mnoha zemích bohužel tato myšlenka stále není akceptována. Jak navíc ukazuje pokračující existence amerického zajateckého tábora v zátoce Guantánamo, dokonce i v zemích odvozujících své politické instituce z Magna Carty oslabily pociťované bezpečnostní hrozby podmínku, že nikdo nesmí být zatčen jinak než dle zákonů země a že nikomu nebude pozdržena spravedlnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.