Rosie Hallam/Getty Images

Rasistická past labouristů

NEW YORK – Když pravice obviňuje levici z antisemitismu, musí se dít něco zvláštního. Nenávist vůči Židům je přece odjakživa pravicovou úchylkou. Ve Velké Británii se však dnes konzervativní politici a pravicové listy, jako je Daily Telegraph, nesmírně pohoršují nad údajným antisemitismem některých labouristických poslanců. Ani samotní konzervativci přitom nejsou imunní vůči xenofobii, zejména pokud jde o muslimy nebo i jiné Evropany. Toto pokrytectví však má svůj důvod a ten plně souvisí s vnímáním Izraele.

Antisemitismus na levici bývá často formou přehnaně zapáleného odporu k izraelské politice vůči Palestincům. Když kritikové izraelské vlády hovoří o „sionistech“, a nikoliv o Izraelcích, můžete si být poměrně jistí, že jsou to fanatici. Ukázkovým příkladem je bývalý starosta Londýna Ken Livingstone. Jeho tvrzení, že Hitler byl jistým typem protosionisty, není ani tak nepovedeným pokusem o provokativní historický argument, jako spíše promyšlenou pomluvou, která má zdiskreditovat samotnou existenci Izraele.

Když lídr Labouristické strany Jeremy Corbyn, což je sám zavilý antisionista, nevidí nic zvlášť špatného na obrázku na jedné londýnské zdi, který zachycuje zlé plutokraty s orlími nosy, jak hrají monopoly na nahých zádech trpících dělníků, pak se člověku nelze divit, že spatřuje spojitost mezi Corbynovou chválou Hamásu a staromódnějším typem antisemitismu.

Možná je to nefér. Možná je Corbyn jen natvrdlý. Není však pochyb o tom, že fanatický antikapitalismus na levici občas sklouzává k antisemitismu. Platilo to ve Francii koncem devatenáctého století, kdy Georges Sorel a revoluční syndikalisté viděli Židy stejně jako autor oné londýnské malby. A dnes to platí o těch, kdo pokládají George Sorose za nejničemnějšího nepřítele těžce pracujících mas.

Když hovoříme o levici, musíme rozlišovat. Ve Spojených státech bývá za levičáka často označován jakýkoliv demokrat, který se domnívá, že vláda by měla pomáhat těm, kdo jsou na tom nejhůře. V Evropě i jinde však z třídně pojaté ideologie, která byla kdysi spojovaná se socialismem, mnoho nezbylo. Mezi umírněnými sociálními demokraty a mainstreamovými konzervativci je už dnes pramalý rozdíl. Corbyn s Livingstonem představují sektářskou tvrdou levici, jejímž nejsilnějším hnacím motorem je vyhraněné nepřátelství vůči tomu, co vnímají jako západní imperialismus (nebo „neokolonialismus“) a rasismus vůči nebělochům.

V očích sektářské levice jsou nejzřetelnějšími představiteli zla neokolonialismu a rasismu dvě země: Izrael a USA. Vzhledem k neochvějné podpoře Izraele ze strany USA, a to zejména nyní, kdy prezident Donald Trump poskytl vládě Benjamina Netanjahua bianko šek k tomu, aby si dělala, co se jí zlíbí, je izraelský útisk Palestinců pokládán za společný americko-izraelský podnik. Washington a Jeruzalém jsou pak pokládány za dvě hlavní města sionismu. (Někdo by k nim mohl přiřadit i New York a Hollywood kvůli „židovským penězům“.)

What do you think?

Help us improve On Point by taking this short survey.

Take survey

Existuje dostatek důvodů, proč zaujímat kritický postoj vůči izraelské politice i vůči americkým vládám, které ji slepě podporují. Není žádným tajemstvím, že mnozí Izraelci včetně význačných členů Netanjahuova kabinetu zastávají ve vztahu k Arabům názory, které by se daly klidně označit za rasistické. (Totéž by se ovšem dalo říci o šéfovi OOP Mahmúdu Abbásovi ve světle jeho nedávných poznámek na téma holocaustu.) A Trumpovo vnímání nebělochů rovněž není právě přátelské.

Kritika je však jedna věc. Druhá věc je pokládat USA a Izrael za nejzlovolnější hrozby pro celé lidstvo. Podle některých fanatiků na levici jsou sionismus a americký imperialismus tak zkažené, že jejich zapřisáhlí nepřátelé musí být přáteli levice. Proto někteří lidé tak rádi omlouvají počínání ruského prezidenta Vladimira Putina, a dokonce berou jeho propagandu za bernou minci.

Livingstone a další si však možná neuvědomují, jak silně se jejich obraz americko-sionistického zla přiblížil k pravicovým antisemitským tirádám z počátku dvacátého století. I tehdy byly USA a do jisté míry také Británie spojovány s „židovskými penězi“. I tehdy lidé předpokládali, že Washington a New York třímají „židovskou moc“. A jméno Rothschild se používalo stejně, jako se dnes používá jméno Soros.

Ovládnutí Labouristické strany sektářskou levicí je nový úkaz. Corbyn byl vždy okrajovou postavou; excentrikem, o němž mimo jeho volební obvod v severním Londýně nebylo příliš slyšet. Představa jeho nástupu do funkce stranického šéfa se zdála téměř stejně bláznivá jako představa, že Trump ovládne Republikánskou stranu. Přesto to má určitou ideologickou logiku.

Labouristická strana podobně jako její levicové protějšky v jiných zemích kdysi zastupovala zájmy takzvaných pracujících vrstev. Podporovala silné odbory a upřednostňovala státní vlastnictví klíčových národních institucí, jako jsou železnice a pošty. Životně důležité pro ni byly státní zdravotnictví a veřejné školství. Mnozí levičáci byli také internacionalisty. V prvních desetiletích existence Izraele, kdy tam ještě byla u moci levice, velká část Labouristické strany sympatizovala se sionismem.

V 60. a 70. letech se to začalo měnit. Nejenže se z Izraele stala okupační mocnost ovládající palestinská území dobytá ve dvou válkách, avšak levicová ideologie na Západě se také začala posouvat od třídně podmíněných zájmů k boji proti imperialismu a rasismu. Jelikož se mnozí levičáci označovali za bojovníky proti rasismu, nemohli dost dobře pokládat sami sebe za antisemity – bez ohledu na to, jak horlivý byl jejich odpor vůči „sionistům“. Jejich názory na sionismus potvrzovaly jejich identitu antirasistů.

K paralelnímu posunu přitom došlo i na pravici v Izraeli, Evropě a USA. Když začaly být izraelské vlády militantněji nacionalistické, xenofobové a šovinisté na Západě se stali zapálenými stoupenci Izraele. Proto britští konzervativci, kteří kdysi možná zastávali méně než přátelské názory na židovský národ, dnes mohou s klidným svědomím odsuzovat labouristické politiky coby antisemity. Koneckonců milují Izrael, možná až trochu příliš.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/10aSEAd/cs;

Handpicked to read next

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.