0

Nevědomost a dnešek

NEW YORK – Nevědomost je podle Platona příčinou všeho zla a tentýž filozof formuloval slavnou a dodnes platnou definici jejího opaku, tedy vědomosti. Podle Platona je vědomost „ospravedlnitelnou pravdivou vírou“. Tato definice stojí za úvahu i dnes, kdy se zamýšlíme nad riziky nevědomosti v jednadvacátém století.

Platon se domníval, že abychom něco „věděli“, musí být splněny tři podmínky: dotyčná představa musí být skutečně pravdivá, musíme jí věřit (pokud totiž nevěříme, že je něco pravda, můžeme těžko tvrdit, že to víme) a také, což je nejošidnější, musí být ospravedlnitelná – to znamená, že musí existovat důvody, proč v pravdivost dané představy věříme.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Zamysleme se nad něčím, o čem si všichni myslíme, že to víme: zeměkoule je (přibližně) kulatá. Pokud jde o astronomická fakta, je takové tvrzení pravdivé – zčásti i proto, že jsme vyslali na oběžnou dráhu umělé družice a viděli, že naše planeta je skutečně zakulacená. Většina z nás (s výjimkou hrstky pomatenců domnívajících se, že Země je placatá) zároveň věří, že tomu tak je.

Jak je to však s ospravedlněním této víry? Jak byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, proč věříte, že je zeměkoule kulatá?

Nabízejícím se úvodním argumentem by bylo poukázání na výše zmíněné satelitní snímky, avšak náš skeptický oponent by vám mohl položit logickou otázku, zda víte, jak tyto snímky vznikly. A pokud nejste expert na kosmické technologie a obrazový software, možná byste se v této fázi dostali do problémů.

Samozřejmě byste se mohli uchýlit k tradičnějším odůvodněním víry v kulatou zeměkouli, například k faktu, že naše planeta vrhá při zatmění na Měsíc kulatý stín. Přirozeně byste se pak ocitli v situaci, kdy byste museli vysvětlit – pokud by vaše tvrzení stále někdo zpochybňoval –, co to zatmění je a jak to víte. Nyní již chápete, kam by to snadno mohlo vést: bude-li se na nás dostatečně dlouho tlačit, pak toho většina z nás v platonovském smyslu skutečně mnoho neví. Jinými slovy jsme mnohem nevědomější, než připouštíme.

Platonův učitel Sokrates proslul mimo jiné tím, že si dobíral aténské úřady tvrzením, že je moudřejší než Delfská věštírna, která se prohlašovala za nejmoudřejší, poněvadž on prý na rozdíl od většiny lidí (včetně aténských úřadů) ví, že nic neví. Ať už byla Sokratova skromnost upřímná, anebo šlo jen o tajný vtip na účet mocných (než ho ovšem mocní poslali na smrt, když je jeho neuctivost začala unavovat), podstatné je, že začátek moudrosti spočívá v uznání, jak málo toho skutečně víme.

Což mě přivádí k paradoxu nevědomosti v naší době: na jedné straně jsme neustále bombardováni odbornými názory všech možných lidí – s tituly i bez nich –, kteří nám říkají, co přesně si máme myslet (i když jen málokdy vysvětlí, proč bychom si to myslet měli). A na druhé straně je většina z nás žalostně nepřipravená provozovat ctihodné a životně důležité umění spočívající v odhalování blábolů (nebo zdvořileji řečeno kritickém myšlení), což je v moderní společnosti opravdu nezbytné.

Na tento paradox lze pohlížet i jinak: žijeme v éře, kdy jsou vědomosti – v podobě informací – neustále dostupné v reálném čase prostřednictvím počítačů, smartphonů, elektronických tabletů a čteček. Přesto stále postrádáme základní schopnost zamýšlet se nad těmito informacemi, oddělovat drahocenná zrna od plev. Jsme nevědomé masy topící se v informacích.

Samozřejmě je možné, že lidstvu se kritického myšlení nedostává odjakživa. Proto se neustále necháváme přemluvit k podpoře nespravedlivých válek (nemluvě o tom, že v nich dokonce umíráme) nebo k hlasování pro lidi, jejichž hlavní náplní je očividně zajištění maximálního bohatství pro bohaté. Proto se také tolik lidí nechává oklamat stále dražšími cukrovými pilulkami, které jim prodávají homeopati, a proto se v otázce, zda nechat své děti očkovat, řídíme radami celebrit (místo abychom dali na skutečné lékaře).

Potřeba kritického myšlení však nikdy nebyla tak naléhavá jako v éře internetu. Přinejmenším v rozvinutých zemích – ale stále více i v zemích méně rozvinutých – už není problémem přístup k informacím, nýbrž neschopnost tyto informace zpracovat a vyznat se v nich.

Fake news or real views Learn More

Univerzity, střední školy a dokonce ani základní školy bohužel pravděpodobně nezavedou povinné kurzy kritického myšlení samy od sebe. Vzdělání se stále více mění v komoditní systém, v němž jsou „z��kazníci“ (dříve studenti) udržováni ve spokojenosti prostřednictvím na míru šitých učebních osnov a připravováni ke vstupu na trh práce (místo aby se připravovali být zodpovědnými lidmi a občany).

To se může a musí změnit, ale vyžaduje to všelidové hnutí využívající blogy, internetové časopisy a noviny, knižní kluby, seznamovací kluby a cokoliv dalšího, co by mohlo přispět k prosazování vzdělávacích příležitostí za účelem rozvoje kritického myšlení. Koneckonců víme, že je v tom naše budoucnost.