55

Jablka politických svárů ze stromu globalizace

NEW YORK – Těsné všelidové rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Evropské unie mělo specifické britské příčiny. Přesto je také pověstným kanárkem v uhelném dole, signalizujícím široký populistický/nacionalistický vzdor – přinejmenším ve vyspělých ekonomikách – proti globalizaci, volnému obchodu, odlivu pracovních míst do zahraničí, migraci pracovních sil, tržně orientovaným politikám, nadnárodním orgánům, a dokonce proti technologickým změnám.

Všechny tyto trendy snižují mzdy a zaměstnanost nekvalifikovaných dělníků ve vyspělých ekonomikách, charakteristických nedostatkem pracovních sil a hojností kapitálu, a zvyšují je v rozvíjejících se ekonomikách oplývajících pracovními silami. Spotřebitelé ve vyspělých ekonomikách těží z poklesu cen obchodovaného zboží, jenže pracující s nízkou či dokonce střední úrovní dovedností přicházejí o příjmy, neboť klesá rovnovážná hladina jejich mezd, a jejich pracovní místa jsou v ohrožení.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

V referendu o brexitu byly zlomové linie zřejmé: bohatí versus chudí, vítězové versus poražení ve hře obchodu/globalizace, kvalifikovaní versus nekvalifikovaní, vzdělaní versus méně vzdělaní, mladí versus starší, města versus venkov, pestré komunity versus komunity homogennější. Tyto zlomy se objevují také v dalších vyspělých ekonomikách, včetně Spojených států a kontinentální Evropy.

Poměřováno HDP a zaměstnaností, USA a Británie se od dob globální finanční krize roku 2008 zotavily díky pružnějším ekonomikám a trhům práce silněji než kontinentální Evropa. Tvorba pracovních míst je robustní a míra nezaměstnanosti klesla pod 5 %, třebaže reálné mzdy mnoho nerostou.

Přesto se v USA hrdinou rozzlobených dělníků ohrožených obchodem, migrací a technologickými změnami stal Donald Trump. V Británii hlasování o brexitu významně ovlivnil strach, že přistěhovalci ze zemí EU s nízkou hladinou mezd (příslovečný „polský instalatér“) berou občanům práci i veřejné služby.

V kontinentální Evropě a eurozóně jsou však ekonomické poměry mnohem horší. Průměrná míra nezaměstnanosti se drží nad 10 % (na okraji eurozóny mnohem výš – v Řecku a Španělsku překračuje 20 %) a nezaměstnanost mladých nad 30 %. Ve většině těchto zemí je tvorba pracovních míst chudokrevná, reálné mzdy klesají a dvoukolejný trh práce znamená, že odborově sdružení pracující ve formálním sektoru mají slušné mzdy a zaměstnanecké výhody, zatímco mladí nastupují na prekérní místa, kde se málo vydělává, chybí pomoc v nezaměstnanosti a zaměstnanecké výhody jsou nanejvýš omezené.

Politicky je nápor globalizace dvojí. Zaprvé, zavedené strany na pravici a levici, které už víc než jednu generaci podporují volný obchod a globalizaci, vyzývají na souboj populistické, nativistické/nacionalistické strany cupující establishment. Zadruhé, zavedené strany se lámou – ne-li bortí – zevnitř, jelikož se v jejich řadách vynořují stoupenci boje proti globalizaci a zpochybňují zažité názory hlavního proudu.

Zavedené strany kdysi ovládali ti, kterým globalizace prospívá: vlastníci kapitálu, kvalifikovaní, vzdělaní a digitálně zběhlí pracující, městské a kosmopolitní elity a odborově organizovaná pracující inteligence a dělnictvo. V jejich řadách ale byli i pracující – modré i bílé límečky �� z okruhu globalizačně poškozených, kteří ovšem zůstávali loajální, buď proto, že jsou sociálně a nábožensky konzervativní, anebo proto, že středolevé strany formálně podporovaly odbory, práva pracujících a sociální programy.

Po finanční krizi roku 2008 se ti, kdo jsou na globalizaci biti, začali organizovat a nalevo i napravo hledali zastánce v boji proti establishmentu. Na levici v Británii a USA našli tito poražení, zejména mladí lidé zastání v tradičních středolevých stranách: u Jeremyho Corbyna v britské Labouristické straně a Bernieho Sanderse v americké Demokratické straně.

Nejhlubší zlomové linie se objevily u středopravých stran. Tyto partaje – republikáni v USA, toryové v Británii a středopravé strany napříč kontinentální Evropou – zažily vnitřní vzpouru proti svým vlastním lídrům. Vzestup Donalda Trumpa – vyhraněného nativisticky a proti obchodu, migraci a muslimům – je odrazem skutečnosti, která je republikánskému establishmentu nepříjemná: průměrný volič jejich strany je blíž těm, kterým globalizace uškodila. K podobné revoltě došlo v britské Konzervativní straně, kde se globalizací poškození stmelili kolem stranické kampaně za odchod z EU anebo svou oddanost přenesli na populistickou Stranu nezávislosti Spojeného království, brojící proti členství v EU.

V kontinentální Evropě, kde převažují pluralitní parlamentní systémy, je politická fragmentace a dezintegrace ještě výraznější než v Británii a USA. Na okraji EU jsou strany vystupující proti establishmentu spíš na levici: Syriza v Řecku, italské Hnutí pěti hvězd, španělská Podemos, levicové strany v Portugalsku. V jádře EU jsou takové strany spíš na pravici: Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta a podobné krajně pravicové partaje v Rakousku, Nizozemsku, Dánsku, Finsku, Švédsku a jinde.

Vzdor rostoucímu počtu, organizovanosti a mobilizaci těch, kdo na globalizaci tratí, není samotná globalizace nutně odsouzena k zániku. Vyspělým i rozvíjejícím se trhům v prvé řadě nadále poskytuje čisté přínosy, a proto poražení stále ve většině vyspělých ekonomik tvoří obvykle menšinu, kdežto ti, kteří z globalizace těží, přestavují velkou – byť občas mlčící – většinu. Ostatně i „poražení“ těží z nižších cen zboží a služeb, jež globalizace a technologické inovace přinášejí.

Proto také populisté a strany brojící proti establishmentu stále tvoří politickou menšinu. I Syriza couvla, jakmile se dostala k moci, a musela akceptovat fiskální přísnost, neboť odchod z EU by vyšel mnohem dráž. A nedávné španělské všeobecné volby, uskutečněné tři dny po referendu o brexitu, naznačují, že vzdor vysoké nezaměstnanosti, fiskální přísnosti a bolestivé strukturální reformě, si většinu zachovaly umírněné, proevropské síly.

I v USA má Trumpova přitažlivost své meze, vzhledem k malé demografické šíři jeho voličské základny. Zda může v listopadu zvítězit v prezidentských volbách, je značně diskutabilní.

Ve většině EU také proto zůstávají u moci proevropské středopravé a středolevé koalice. Riziko, že se moci v Itálii, Francii a Nizozemsku či dalších zemích chopí protievropské strany, sice roste, ale stále zůstává vzdálenou možností.

Konečně ekonomická teorie naznačuje, že lze zajistit, aby globalizace prospívala všem, pokud vítězové vynahradí poraženým újmu. To lze uskutečnit ve formě přímé kompenzace nebo rozsáhlejším zajištěním bezplatných či částečně bezplatných veřejných statků (například školství, rekvalifikací, zdravotní péče, dávek v nezaměstnanosti a přenositelných penzí).

Aby pracující akceptovali větší mobilitu a flexibilitu pracovních sil, zatímco kreativní destrukce některá pracovní místa ničí a jiná vytváří, příjmy ztracené v důsledku přechodné nezaměstnanosti musí nahradit vhodné programy. V kontinentální EU zůstávají u moci strany, které jsou součástí establishmentu, dílem proto, že jejich země zachovávají rozsáhlé systémy sociálního blahobytu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Vlna odporu proti globalizaci je skutečná a sílí. Lze ji ale zmírnit a zvládnout prostřednictvím politik, které kompenzují pracující za kolaterální škody a újmy, které způsobí. Jedině při zavedení takových politik si poražení ve hře globalizace začnou myslet, že by se nakonec mohli dostat mezi její vítěze.

Z angličtiny přeložil David Daduč