11

Co se děje s Německem?

ŘÍM – Itálie je dnes možná tou “nemocnou“ zemí, ale není zdaleka jediná, kdo potřebuje lék. Naopak se zdá, že něco leze i na mocné Německo.

Itálie je v úzkých. Během posledních dvou dekád byl roční růst HDP pouze 0,46% a vládní dluh stabilně rostl až do dnešních 130% HDP. Nezaměstnanost zůstala vytrvale vysoká, investice klesají a bankovní sektor je neklidný.

Podobně znepokojující je pokles počtu žen v plodném věku o téměř dva miliony od pádu berlínské zdi v roce 1989. A podíl aktivních pracujících s univerzitním vzděláním zůstává na úrovních, které jsou stěží srovnatelné s ostatními pokročilými ekonomikami.

Vzhledem k tomu všemu by nemělo být překvapivé, že Itálie a krizí sužované Řecko jsou nejslabší v eurozóně, co se týká růstu HDP per capita za poslední tři roky. Německo je ale překvapivě hned třetím nejslabším státem. Německo je fiskálně solidní, s velkou akumulací přebytkových úspor. Je rovněž vysoce konkurenceschopné jednotkových pracovních nákladech, má nejvyšší míru zapojení do pracovního trhu a těží z ustáleného přílivu kvalifikovaných pracovních sil z jiných částí Evropy. 

Faktem je, že průměrný roční růst HDP Německa per capita o výši 0,51% od roku 2014 ho staví daleko za jiné země eurozóny, jmenovitě Rakousko, Belgii, Finsko a Holandsko. Dokonce i Francie, kde růst per capita stěží překonává ten italský, mírně Německo překonává.

Jak je možné, že ekonomiky tak rozdílné jako je ta německá a italská, mají podobný výkon per capita? Do určité míry se zdá vysvětlení zřejmé. Německo je potenciálnímu růstu mnohem blíže než Itálie a dokonce i než Spojené státy, které se s Velkou recesí vyrovnávaly hůře než Německo. Nedávné zotavení v dalších rozvinutých zemích by však, když už nic jiného, mělo oživit potenciální růst v exportem živeném Německu.

Rovněž migrace by mohl ovlivnit růst HDP per capita. Německo za posledních pět let přijalo 2,7 milionu nových rezidentů, po odečtení odchozích, ze kterých byli téměř jeden milion uprchlíci. To poskytuje zřejmé keynesiánské oživení, ale příliš nepřispívá k potenciální produkci.

Příliv migrantů do Německa není nezvyklý. Země si prožila obdobný nápor i dříve během posledních tří dekád, bez tak nepříznivého účinku na růst HDP per capita. Naopak, v mnoha případech přispěli imigranti – zejména ti mladí a kvalifikovaní – k potenciální produkci.

Hlavní příčina pomalého růstu HDP per capita Německa se musí hledat jinde. Podle Banky pro mezinárodní platby, poklesly od vrcholu dluhové krize v roce 2012 pohledávky německých bank u dalších zemí eurozóny – včetně Rakouska, Francie, Irska, Itálie, Holandska, Portugalska a Španělska – v souhrnu o více než 200 miliard dolarů. Pohledávky u Itálie jsou na úrovni před zavedením eura a pohledávky u Španělska se tomu blíží. Německo dokonce snižuje investice v klíčových ekonomikách eurozóny.

Tichý krok německých bank směrem k rozkladu ostře kontrastuje s chováním francouzských, italských, španělských a holandských bank, které všechny pokračují v evropské finanční integraci cestou stabilizace a mnohdy zvyšováním své angažovanosti v jiných zemích. Tyto odlišné trendy (namísto obecného toku kapitálu) částečně vysvětlují rostoucí nerovnováhu v Target 2 platebním systému eurozóny.

Proč jsou německé banky jediné, které ustupují z integrace? Jedním z možných důvodů je, že domácí finanční činitelé, skeptičtí o budoucnosti eura, instruovali banky, aby omezily svou působnost ve zbytku eurozóny. Dalším důvodem může být, že německé banky mají pomalu se prohlubující potíže, které evropské regulační orgány ještě plně nerozpoznaly. Koneckonců jejich nákladovost je nejvyšší v rozvinutém světě, zatímco jejich ziskovost je mezi nejnižšími, navzdory zanedbatelnému břemenu v podobě špatných úvěrů.

Nicméně taková podrážděnost je matoucí. Zhruba polovina německého bankovního systému je státní a tudíž požívá implicitní státní záruku. Mezi lety 2009 a 2015 dostali německé banky státní podporu ve výši 239 miliard eur (253 miliard dolarů).

V každém případě, stažení německých bank z Evropy rozhodně nemůže být dobré pro důvěru, investice či dynamický sektor služeb. A opravdu, investice v Německu byly v minulém roce o více než pět procentních bodů pod úrovní z roku 1999 co do podílu na HDP, i přesto, že hrubé národní úspory narostly na nejvyšší úroveň od doby, kdy Mezinárodní měnový fond začal v roce 1980 tato data sbírat.

Němečtí představitelé obvykle tento masivní pokles vysvětlují přehnanou šetrností stárnoucí populace. Demografické výzvy – které jsou v podstatě omezením zítřka v potenciálním produkci – by však měly inspirovat reformy v nárocích a vzdělání, ne potlačením dnešní poptávky. A v tom tkví opravdový problém: žádná země EU, možná s výjimkou Francie, nepřijala za poslední dekádu tak málo reforem, jako Německo.

Nedostatek reforem se začíná projevovat. Opatrné banky a nízké investice hrály roli už od roku 2012 v situaci, která se zdá být nejpomalejším úsekem růstu v souhrnné produktivitě faktorů ve třech dekádách. Spoleh převážně na export – což znamená na poptávku jiných zemí – možná odvedlo pozornost německé vlády od některých vlastních domácích závazků. Je ale v zájmu celé Evropy – a zejména Itálie – aby byla největší ekonomika kontinentu ještě silnější.

Jistě, pokles produktivity není unikátní pro Německo. Ale pokud Německo nebude kořeny tohoto zpomalení řešit doma, riskuje nepříjemné následky v případě, že jeho měna prudce revalvuje formou nižších exportů a poškozením již tak slabého bankovního sektoru, jako následek deflace a záporných dlouhodobých úrokových sazeb.

“Nemoc“ Itálie je mnohem akutnější než ta německá, obě jsou však potenciálně závažné. A obě potřebují okamžitou léčbu.