6

Umění přebytku

BERLÍN – Setrvale vysoký přebytek běžného účtu Německa možná nebude figurovat v oficiální agendě summitu skupiny G20, který se tento týden koná v Hamburku, ale bezpochyby vyvolá třenice mezi zúčastněnými lídry. Přebytek, jenž je už dlouho jablkem sváru pro mnoho obchodních partnerů Německa, totiž loni dosáhl nového maxima ve výši 8,3% nominálního HDP, přičemž nejvyšší podíl představuje přebytek vůči Spojeným státům.

Německé ekonomice by jistě mohly prospět změny, které by přebytek běžného účtu snížily. Takové úpravy však dávají smysl pouze v případě, že za nimi budou stát racionální důvody – a také lídři, kteří uznávají vzájemnou přínosnost mezinárodního obchodu, umožní rozložení ekonomických změn do delšího časového období a odmítnou iluzi, že ekonomika se podobá velké firmě.

Mezinárodní obchod není hrou s nulovým součtem. Schodek běžného účtu není jednoznačným ukazatelem „špatného obchodu“ a přebytek není nutně důvodem k oslavám. Spíše jde o výsledek bezpočtu soukromých dohod, od nichž zúčastněné strany očekávají nějaký přínos.

Přesto administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa a také (méně útočně) Evropská komise dál prosazují interpretaci, že vysoký přebytek Německa musí naznačovat makroekonomickou nerovnováhu způsobenou nízkou agregátní poptávkou v poměru k nabídce. Trump – který projevil nepochopení ekonomických konceptů spojených s měřením bilance běžného účtu – dokonce zašel tak daleko, že prohlásil, že „Němci jsou velmi, velmi špatní“ kvůli „milionům aut, která prodávají do USA“.

Realita je taková, že má-li vzniknout makroekonomická nerovnováha, musela by se agregátní poptávka na dané cenové úrovni významně odchýlit od agregátní nabídky. Převis nabídky by se pak odrazil buď v silně nevyužitých výrobních kapacitách, nebo v dramatickém poklesu cen i cenových očekávání. Nic z toho dnes není v Německu patrné.

Německé výrobní kapacity jsou naopak přetížené. Míra zaměstnanosti je vysoká a nezaměstnanost klesá. Ceny poněkud rostou a míry jádrové inflace jsou už léta pozitivní. Vzhledem k tomu by jakákoliv intervence zaměřená na stimulaci poptávky – podle Trumpovy interpretace evidentní lék – jen stěží dávala smysl.

Zjednodušující výklad, který prosazují západní partneři Německa, má ještě více zádrhelů. Přebytek běžného účtu se často interpretuje jako příznak záměrně podhodnocené měny, obchodních bariér nebo dumpingu exportního zboží. Německou ekonomiku však charakterizují relativně nízké obchodní bariéry, tvorba mezd je do značné míry nezávislá na politice a měnovou politiku nestanovuje německá vláda, nýbrž Evropská centrální banka.

Zdá se, že vysoký přebytek běžného účtu Německa do značné míry způsobují spíše dočasné síly než výše uvedené přetrvávající faktory. Ze všeho nejdůležitější je skutečnost, že expanzivní měnová politika ECB sice zřejmě byla nezbytná pro odvrácení krize eura, ale stlačila dolů jeho hodnotu; výsledné zlepšení cenové konkurenceschopnosti od poloviny roku 2014 se podílelo na německém přebytku běžného účtu v roce 2016 nejméně jedním procentním bodem. Dramatickému poklesu cen ropy v letech 2014 až 2016 se připisuje zvýšení o další dva procentní body a k dalším dvěma přispěly demografické změny.

Zkoumání čistých půjček a úvěrů poskytnutých německými ekonomickými sektory poskytuje další vysvětlení vysokého vnějšího přebytku země. Německý podnikový sektor vykazuje rostoucí kapitálové poměry, zejména kvůli daňovým faktorům a tvorbě rizikových polštářů v reakci na globální finanční krizi z roku 2008 i krizi eurozóny, která vypukla o dva roky později. Není tedy překvapivé, že vzestup podnikových úspor jde ruku v ruce se zvýšenými investicemi v zahraničí.

Rovněž německé veřejné finance se v posledních letech zlepšily a domácnosti prošly výraznou konsolidací, aby se vypořádaly s vysokým zadlužením, které bylo výsledkem realitní bubliny z konce 90. let. Většina těchto vlivů – a jejich příspěvek k přebytku běžného účtu – postupem času zákonitě vymizí.

Poslední ekonomickou pravdou, kterou si musí zejména Trump uvědomit, je skutečnost, že státní ekonomiky nelze řídit jako velké firmy. Vysoká míra abstrakce v makroekonomické analýze často zastiňuje fakt, že agregátní výstupy jsou výsledkem enormního počtu diskrétních rozhodnutí nezávislých aktérů. Politici nemohou s těmito výstupy manipulovat podle své vůle. Mohou pouze utvářet prostředí, v němž individuální aktéři působí, snažit se posouvat makroekonomický agregát žádoucím směrem a omezovat nezamýšlené vedlejší důsledky.

A konečně platí, že přebytek běžného účtu by se měl chápat jako příznak určitého ekonomického vývoje, nikoliv jako cíl ekonomické politiky. V případě Německa by nemělo být cílem řešit bilanci běžného účtu jako takovou, ale spíše zvyšovat návratnost investic uvnitř Německa.

Mezi taková opatření by mohly patřit například snaha o přechod na čistou energii v souladu s ekonomickými principy, reformy podnikových daní, které budou podporovat neutralitu financování, nebo deregulace zhýčkaného sektoru služeb. Pozitivní roli by mohly sehrát i vyšší veřejné investice, ačkoliv ty by měly jít převážně na úkor veřejné spotřeby.

Takový ekonomický balík by mohl podpořit německý potenciální růst a zároveň snížit přebytek běžného účtu. Za podobné řešení by se snad postavil i Trump.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.