48

Neúspěch volného pohybu osob

LONDÝN – Ohavný útok Francouze tuniského původu na dav, který v Nice oslavoval Den dobytí Bastilly, výrazně zvýší podporu vůdkyně Národní fronty Marine Le Penové v jarních prezidentských volbách. Nezáleží na tom, zda měl Mohamed Lahouaiej Bouhlel, který při útoku zabil 84 lidí a dalších několik set jich zranil, nějaké vazby na radikální islamismus. V celém západním světě vzniká toxická směs fyzické, ekonomické a kulturní nejistoty, která přiživuje protipřistěhovalecké sentimenty a politiku právě v době, kdy rozpad postkoloniálních států v celé oblasti takzvaného islámského půlměsíce vytváří uprchlický problém v rozsahu, jaký jsme od druhé světové války nezažili.

V posledních zhruba 30 letech byla klíčovým měřítkem liberálně-demokratických společností jejich otevřenost vůči nově příchozím. Jen fanatici mohli nevidět, že imigrace prospívá hostitelům i migrantům; úkolem politického vedení proto bylo držet fanatické názory stranou převládající veřejné rozpravy a usnadňovat integraci či asimilaci. Většina západních elit bohužel nedokázala správně vyhodnotit podmínky úspěchu.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Ačkoliv pohyby národů představují trvalou součást lidských dějin, relativně nekrvavě probíhaly pouze v případě, že se národy stěhovaly na řídce osídlená či rozvíjející se území. Klasickým případem byla emigrace z Evropy do Nového světa v devatenáctém století. V letech 1840 až 1914 odešlo z Evropy do Ameriky 55 milionů lidí – v poměru k počtu obyvatel byla tato migrace mnohem větší než celková migrace od druhé světové války. Téměř všichni přistěhovalci přitom byli ekonomickými migranty, které z jejich vlasti vyhnal hlad a zemědělská krize a do Nového světa je lákal příslib bezplatné půdy a lepšího života.

Jak se svět industrializoval a zaplňoval, tok lidí z rozvinutých do rozvíjejících se oblastí se obrátil. Chudoba a hlad stále vyháněly migranty z chudých zemí, avšak dnes není největším magnetem bezplatná půda, nýbrž lepší pracovní místa v rozvinutých státech.

To vyvolalo dnešní napětí. Po druhé světové válce přišly západní vlády s politickými přístupy, jejichž cílem bylo nalézt rovnováhu mezi hospodářskými přínosy imigrace (levnou pracovní silou) a ochranou domácích pracovních míst a domácího způsobu života. Například tehdejší Německá spolková republika přijala v letech 1955 až 1973 celkem 14 milionů gastarbeiterů, převážně z Turecka. Přestože se však očekávalo, že se tito pracovníci po dvou letech vrátí domů, jejich kontroly postupně slábly v souladu s obecným přechodem na volný obchod a volný pohyb kapitálu.

Vedle ekonomických motivů k migraci vždy existoval motiv další: etnická, náboženská a politická perzekuce. Jako příklad můžeme uvést vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492, hugenotů z Francie v roce 1685, Němců a příslušníků dalších národností z východní Evropy po druhé světové válce, některých Palestinců z Izraele v roce 1948 a Indů z Ugandy v 70. letech.

V posledních letech utíkají uprchlíci hlavně před další perzekucí nebo před extrémní nejistotou po rozpadu státu. Viděli jsme to v 90. letech na Balkáně a v prvních letech nového tisíciletí v Afghánistánu a v oblasti Afrického rohu. Posledním a nejdramatičtějším příkladem tohoto vzorce chování je pět milionů Syřanů v dnešním Turecku, Libanonu a Jordánsku.

Pro tuto vrstvu migrantů představuje „migrace odněkud“ mnohem významnější faktor než „migrace někam“. Hranice mezi uprchlíky a ekonomickými migranty se však časem stírá. Dějiny ukazují, že většina uprchlíků se už do země původu nevrátí. Pocit extrémní nejistoty vyprchává příliš dlouho a do té doby se začne projevovat vábení lepšího života.

To vysvětluje jeden důležitý fakt týkající se vnímání veřejnosti: většina občanů v hostitelských zemích nerozlišuje mezi ekonomickými migranty a uprchlíky. Na obě skupiny se obvykle pohlíží jako na lidi, kteří si nárokují stávající zdroje, nikoliv jako na tvůrce zdrojů nových. Útěk Východoasiatů z Keni během kampaně za „afrikanizaci“ této země přímo vedl ke vzniku britské protiimigrační legislativy z roku 1968.

Z této historické perspektivy vyplývají tři závěry. Za prvé platí, že protiimigrační smýšlení se nezakládá pouze na předsudcích, nevědomosti či politickém oportunismu. Protipřistěhovalecký jazyk není pouhým sociálním konstruktem. Slova nejsou zrcadly věcí „tam venku“, ale mají k nim nějaký vztah. Nemůžete s něčím manipulovat, pokud neexistuje nic, s čím byste manipulovat mohli. Máme jen malou šanci změnit slova, pokud nezměníme realitu, kterou popisují.

Za druhé se éra neregulovaného hromadného pohybu populací chýlí k závěru. Jak ukazuje hlasování o brexitu, evropská politická garnitura nesmírně podcenila napětí způsobená volným pohybem napříč hranicemi – což je oblíbená fráze nezdařeného neoliberálního projektu maximalizace tržní alokace zdrojů. Kritikové neoliberalismu nemohou důsledně vyjímat pohyby obyvatelstva z regulací. Osudovou chybou volné mobility v EU je fakt, že vždy předpokládala, že tento pohyb bude řídit stát. Tento stát však neexistuje. Poskytnutí pasu EU lidem nelegitimizuje jednotný trh práce, a proto jsou „záchranné brzdy“ migrace v EU nevyhnutelné.

Za třetí musíme akceptovat skutečnost, že většina uprchlíků přijíždějících do EU se už domů nevrátí.

Cesta vpřed je obtížná. Nejsnazší kroky jsou ty, které zvyšují bezpečí voličů v nejširším smyslu, protože takovou politiku mohou kontrolovat političtí lídři. Tato opatření nebudou zahrnovat jen zastropování počtu ekonomických migrantů, ale i politiku vedoucí k očekávání plné zaměstnanosti a kontinuity příjmů. Pouze pokud se sníží ekonomická nejistota voličů, existuje naděje na aktivní politiku asimilace či integrace uprchlíků, jejichž počty západní představitelé nemohou přímo kontrolovat.

Nevyřešeným problémem zůstává, jak snížit faktory, které vyhánějí národy z vlastních zemí.

Můžeme doufat, že hospodářský rozvoj ve východní Evropě – nebo v Mexiku – dostatečně srovná podmínky, takže skončí čistý tok ekonomických migrantů z jednoho regionu do druhého; ukončení toku uprchlíků z Blízkého východu a Afriky je však neskonale náročnější. Podmínkou hospodářského rozvoje je obnova pořádku a vytvoření legitimní autority a my nevíme, jak by se toho mělo dosáhnout. V některých případech bude možná nutné překreslit hranice. Lze si však jen těžko představit, jak by k tomu mohlo dojít bez mnohaletých bojů nebo jak může Západ omezit krveprolévání.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jedna věc mi připadá jistá: bez zvýšené bezpečnosti na obou stranách se politické násilí přelije z islámského světa k jeho nejbližším evropským sousedům.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.