20

Finanční osvěta eurozóny

LONDÝN – V roce 2017 čeká vedoucí evropské představitele řada obtížných zkoušek, mimo jiné bouřlivé volby charakterizované vzestupem populistů, složitá jednání o vystoupení Velké Británie z Evropské unie nebo nový americký prezident, který si myslí, že transatlantická aliance je „zastaralá“.

Navzdory těmto výzvám však budou mít vedoucí představitelé EU zároveň příležitost posílit pošramocenou unii a vyztužit její instituce. Zejména by se měli zaměřit na obnovení důvěryhodnosti bankovního sektoru tím, že mu zajistí více kapitálu a kvalitnější dohled. I kdyby v ničem jiném nepokročili, samotné dosažení tohoto cíle by mohlo proměnit letošek ve velmi dobrý rok.

Evropské banky představují už dlouho stěžejní součást ekonomiky kontinentu. Ve Francii a Německu dosahují bankovní aktiva úrovně 350-400% HDP, zatímco ve Spojených státech jen těsně převyšují hranici 100% HDP. Po finanční krizi v roce 2008 nejslabší banky v eurozóně rychle praskly pod tíhou špatných úvěrů a hrozilo, že s sebou strhnou i příslušné vlády. A protože se objevily pochybnosti nad úvěrovou bonitou mnoha zemí, ocitly se i silné banky v „začarovaném kruhu zkázy“, neboť utrpěly ztráty z kolapsu suverénního dluhu ve svých účtech.

Situaci nakonec paradoxně zachránila vzájemná provázanost bank v eurozóně. Jelikož irské, portugalské a řecké banky dlužily peníze převážně německým, francouzským a nizozemským peněžním ústavům, nejslabší banky a ekonomiky se o vnější šoky okamžitě rozdělily s nejsilnějšími. To přinutilo všechny akcionáře ke spolupráci na společné reakci bez ohledu na politickou cenu. Kdyby se v ohrožení nebyly ocitly všechny evropské banky a ekonomiky, lze si jen těžko představit, že by se evropští představitelé někdy dokázali dohodnout na pomoci finančním trhům ve výši jednoho bilionu dolarů.