20

Finanční osvěta eurozóny

LONDÝN – V roce 2017 čeká vedoucí evropské představitele řada obtížných zkoušek, mimo jiné bouřlivé volby charakterizované vzestupem populistů, složitá jednání o vystoupení Velké Británie z Evropské unie nebo nový americký prezident, který si myslí, že transatlantická aliance je „zastaralá“.

Navzdory těmto výzvám však budou mít vedoucí představitelé EU zároveň příležitost posílit pošramocenou unii a vyztužit její instituce. Zejména by se měli zaměřit na obnovení důvěryhodnosti bankovního sektoru tím, že mu zajistí více kapitálu a kvalitnější dohled. I kdyby v ničem jiném nepokročili, samotné dosažení tohoto cíle by mohlo proměnit letošek ve velmi dobrý rok.

Evropské banky představují už dlouho stěžejní součást ekonomiky kontinentu. Ve Francii a Německu dosahují bankovní aktiva úrovně 350-400% HDP, zatímco ve Spojených státech jen těsně převyšují hranici 100% HDP. Po finanční krizi v roce 2008 nejslabší banky v eurozóně rychle praskly pod tíhou špatných úvěrů a hrozilo, že s sebou strhnou i příslušné vlády. A protože se objevily pochybnosti nad úvěrovou bonitou mnoha zemí, ocitly se i silné banky v „začarovaném kruhu zkázy“, neboť utrpěly ztráty z kolapsu suverénního dluhu ve svých účtech.

Situaci nakonec paradoxně zachránila vzájemná provázanost bank v eurozóně. Jelikož irské, portugalské a řecké banky dlužily peníze převážně německým, francouzským a nizozemským peněžním ústavům, nejslabší banky a ekonomiky se o vnější šoky okamžitě rozdělily s nejsilnějšími. To přinutilo všechny akcionáře ke spolupráci na společné reakci bez ohledu na politickou cenu. Kdyby se v ohrožení nebyly ocitly všechny evropské banky a ekonomiky, lze si jen těžko představit, že by se evropští představitelé někdy dokázali dohodnout na pomoci finančním trhům ve výši jednoho bilionu dolarů.

Integrovaný platební systém Evropské centrální banky přitom umožnil pokračování pravidelných transferů mezi bankami na okraji a v jádru, což udrželo podnikatelskou činnost a financování i v nejhorších fázích krize. ECB také zachovala svou podporu likvidity – byť ne vždy velkoryse a spolehlivě – a nakonec přistoupila k intervenci, aby vyřešila situaci ohrožených institucí, a tím zmírnila chaos na trzích. Zatímco političtí lídři hnidopišsky rozebírali otázku legálnosti mezistátních úvěrů, evropské instituce zmírňovaly ránu způsobenou globálním šokem.

Ekonomové se většinou shodují v názoru, že „optimální měnová unie“ vyžaduje takové prvky, jako jsou vysoká mobilita pracovní síly, společný fiskální dohled nebo synchronizované hospodářské cykly – nic z toho eurozóna nemá. Finanční krize ovšem ukázala, že důležitým zdrojem odolnosti mohou být i integrované banky a finanční trhy.

Navzdory mnoha předpovědím nezažila eurozóna nevyhnutelný kolaps; spíše ji nesporně utužila reakce, která zkvalitnila dohled, posílila instituce a spojila zdroje. Zejména je pozoruhodné, že regulátoři eurozóny dnes mohou dohlížet na největší banky v měnové unii a v nezbytném případě v jejich prospěch i intervenovat.

Krize v kombinaci s vnímanou těžkopádností evropských institucí samozřejmě vyprovokovala také silnou reakci na straně voličů, z nichž někteří pochybují, zda může společná měna přinést prosperitu. Pouhý fakt, že euro přežilo minulou krizi, koneckonců ještě neznamená, že přežije i krizi budoucí.

Přesto mohou vedoucí evropští představitelé dosáhnout i v dnešní tíživé politické atmosféře jistého pokroku, pokud odloží grandiózní, ale nereálné návrhy na vytvoření funkce evropského ministra financí nebo na zevrubnější prověřování hospodářské politiky jednotlivých zemí. Místo toho se musí koncentrovat na prohlubování přirozených silných stránek společné měny, mimo jiné zformulováním důvěryhodného plánu na vyčištění účetních bilancí italských a portugalských bank od špatných úvěrů. V ideálním případě by takový plán počítal s evropskými zdroji i s místními reformami a řešil by nedostatky v insolvenčním režimu tak, aby banky nebyly během čekání na souhlas soudu s konverzí zástav zatížené nesplácenými úvěry.

V zájmu zlepšení důvěry v systém jako takový je zapotřebí, aby politici stanovili rovněž limity exponovanosti bank vůči suverénnímu dluhu, což přeruší začarovaný kruh zkázy a umožní příliv dalších příspěvků do Jednotného fondu EU pro řešení bankovních krizí. A ECB by měla navíc zvážit možnost intervence s cílem restrukturalizovat několik středně velkých bank – jen aby dala najevo, že to může udělat.

A konečně by měli politici podněcovat další integraci kapitálových trhů, což by posílilo euro, zmírnilo podstupování přeshraničních rizik, diverzifikovalo proces financování a rozšířilo přístup k financím. Po odchodu Velké Británie z jednotného trhu začne být toto vše ještě důležitější.

Dnešní politické klima omezuje možnosti strukturálních reforem, vytváření společných fiskálních fondů a zlepšování mobility pracovní síly. Pokud však evropští představitelé posílí bankovní unii, má budoucnost eurozóny ještě stále naději.

Eurozóna prošla obdobím finanční osvěty. Globální trhy donutily politické lídry přijmout nelehká opatření k posílení měnové unie, přičemž si tito lídři uvědomili, že jedna složka problému – totiž vzájemná provázanost bank a trhů – zároveň ukazuje možné řešení a pravděpodobně se stane hnacím motorem dalších reforem.

Kroky k pokračující integraci bankovní unie a evropských kapitálových trhů nemusí být pro zajištění dlouhodobého přežití eura dostatečné, ale jsou nezbytné. A v současné politicky rozbouřené době je to jediná realistická možnost.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.