30

Ztracené generace

NEW YORK – Ekonomický úspěch země závisí na vzdělání, kvalifikaci a zdraví jejích obyvatel. Když jsou mladí lidé v zemi zdraví a mají dobré vzdělání, mohou najít výnosné zaměstnání, dosáhnout důstojného postavení a uspět při adaptaci na výkyvy globálního trhu práce. Podniky více investují, protože vědí, že jejich zaměstnanci budou produktivní. Přesto mnoho společností po celém světě nesplňuje úkol zajistit základní úroveň zdraví a slušné vzdělání pro všechny generace dětí.

Proč zůstává vzdělání v tolika zemích nesplněným úkolem? Některé státy jsou jednoduše příliš chudé, než aby mohly zajistit slušné školy. Dostatečné vzdělání mohou navíc postrádat i samotní rodiče, kteří pak nedokážou svým dětem pomáhat déle než v první či druhé školní třídě, a tak se neschopnost číst a počítat přenáší z jedné generace na druhou. Nejsložitější situace nastává ve velkých rodinách (řekněme se šesti či sedmi dětmi), protože rodiče jen málo investují do zdraví, výživy a vzdělání každého dítěte.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Selhávají však i země bohaté. Například Spojené státy krutě dopouštějí, aby nejchudší děti trpěly. Chudí lidé žijí v chudých čtvrtích se špatnými školami. Rodiče jsou často nezaměstnaní, nemocní, rozvedení, nebo dokonce uvěznění. Děti se ocitají v pasti trvalého generačního cyklu chudoby, přestože společnost je obecně blahobytná. Děti vyrůstající v chudobě až příliš často končí jako chudí dospělí.

Pozoruhodný nový dokumentární film Dům, ve kterém žiju ukazuje, že americký příběh je kvůli katastrofální politice ještě o něco smutnější a krutější. Zhruba před 40 lety začali američtí politici vyhlašovat „válku s drogami“, zdánlivě proto, aby bojovali proti užívání návykových látek, jako je kokain. Film ovšem jasně ukazuje, že z války proti drogám se stala válka proti chudým, zejména proti chudým menšinovým skupinám.

Válka s drogami totiž vedla k masovému věznění chudých mladých zástupců menšin. V USA dnes v kterémkoliv okamžiku sedí ve vězení přibližně 2,3 milionu obyvatel, z nichž značné procento představují chudí lidé, kteří byli zatčeni za to, že prodávali drogy, aby si vydělali na vlastní závislost. V důsledku toho dnes mají USA nejvyšší míru vězněných osob na světě – šokujících 743 lidí na 100 000 obyvatel!

Film zobrazuje přízračný svět, v němž se chudoba jedné generace přenáší na generaci druhou, kterýžto proces usnadňuje krutá, nákladná a neúčinná „válka s drogami“. Chudí lidé, často Afroameričané, nemohou najít práci nebo se vrátili z vojenské služby bez kvalifikace či kontaktů na zaměstnavatele. Zabředají do chudoby a uchylují se k drogám.

Místo aby pak získali sociální a lékařskou pomoc, jsou zatčeni a proměněni ve zločince. Od této chvíle střídavě vstupují a vystupují z vězeňského systému a mají jen malou šanci, že někdy získají legální práci, která jim umožní uniknout z chudoby. Jejich děti vyrůstají bez přítomnosti jednoho rodiče – a také bez naděje a podpory. Děti uživatelů drog se často samy stávají drogově závislými; i ony mnohdy končí ve vězení, případně se stávají oběťmi násilí nebo předčasné smrti.

Na tom všem je šílené, že Spojeným státům uniká očividná pointa – a uniká jim už 40 let. Chce-li země přerušit cyklus chudoby, musí investovat do budoucnosti svých dětí, ne do věznění 2,3 milionu lidí ročně, mnoha z nich za nenásilné trestné činy, které jsou symptomem chudoby.

Mnozí politici jsou dychtivými komplici tohoto šílenství. Brnkají na strunu obav střední třídy, zejména obav z menšinových skupin, aby toto pomýlené směřování sociálního úsilí a vládních výdajů učinili trvalým.

Obecná pointa zní takto: vlády hrají nezastupitelnou roli při zajišťování, aby všichni mladí příslušníci určité generace – chudé děti i ty bohaté – dostali šanci. U chudého dítěte je nepravděpodobné, že se vymaní z chudoby svých rodičů bez silných a účinných vládních programů podporujících vysoce kvalitní školství, zdravotnictví a slušnou výživu.

Je to tresť „sociální demokracie“ – filozofie, jejímiž průkopníky byly skandinávské země, ale která se uplatňuje také v mnoha rozvojových zemích, jako je Kostarika. Idea je jednoduchá a silná: všichni lidé si zaslouží šanci a společnost musí každému člověku pomáhat, aby tuto šanci zajistila. Ze všeho nejdůležitější je, že rodiny potřebují při výchově zdravých, dobře živených a vzdělaných dětí pomoc. Sociální investice jsou rozsáhlé a financují se z vysokých daní, které bohatí lidé skutečně platí, místo aby se jim vyhýbali.

Taková je základní metoda potírání mezigeneračního přenosu chudoby. Chudé dítě ve Švédsku dostává už od začátku dávky. Rodiče tohoto dítěte mají zaručenou mateřskou/otcovskou dovolenou, aby mohli novorozence živit. Vláda poté zajišťuje vysoce kvalitní denní péči, která matce umožňuje návrat do práce – s vědomím, že její dítě je v bezpečném prostředí. Vláda zajišťuje všem dětem místo v předškolním zařízení, takže jsou děti připraveny začít chodit v šesti letech do školy. A zdravotnictví je všeobecné, takže dítě může vyrůstat zdravě.

Porovnání USA a Švédska tedy mnohé odhaluje. Použijeme-li srovnatelná data a definice poskytnuté Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, zjistíme, že USA vykazují míru chudoby 17,3%, což je zhruba dvakrát více než míra chudoby ve Švédsku, která činí 8,4%. A podíl vězněných osob v USA je desetkrát vyšší než švédských 70 vězňů na 100 000 obyvatel. USA jsou v průměru bohatší než Švédsko, ale příjmová propast mezi nejbohatšími a nejchudšími Američany je neskonale hlubší než ve Švédsku, a USA navíc své chudé nepodporují, nýbrž trestají.

Jednou z nejvíce šokujících skutečností posledních let je zjištění, že Spojené státy dnes mají téměř nejnižší stupeň sociální mobility ze všech zemí s vysokými příjmy. Děti, které se narodí chudé, pravděpodobně chudé zůstanou, zatímco z dětí narozených do blahobytu se pravděpodobně stanou blahobytní dospělí.

Fake news or real views Learn More

Tyto vyjeté mezigenerační koleje znamenají hlubokou ztrátu lidského talentu. Pokud Amerika nezmění kurz, v dlouhodobém výhledu za to zaplatí vysokou cenu. Investice do dětí a mladých lidí má totiž nejvyšší návratnost, jaké může kterákoliv společnost dosáhnout, a to z hlediska ekonomického i lidského.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.