1

Tři hrozby pro globální zdraví

SAN FRANCISCO – Tragická epidemie eboly v západní Africe podtrhla nutnost posílit zdravotnické systémy na státní i globální úrovni. Ačkoliv však ebola zaměřila pozornost světa na systémové nedostatky, cílem musí být boj s trvalými epidemiemi, které v tichosti způsobují utrpení a smrt populací všude na světě.

Ebola bezpochyby vyvolává strašlivá muka. Není to však první – ani nejničivější – pandemie, které kdy svět čelil. Ve skutečnosti jsou nejsmrtelnější nemocí, jakou lidstvo poznalo, pravé neštovice; než Edward Jenner vyvinul v roce 1796 vakcínu, byla to hlavní příčina úmrtí v Evropě. A až do svého vymýcení v roce 1980 zabila tato nemoc odhadem 300-500 milionů lidí.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Dýmějový mor si ve 14. století vyžádal životy 75-100 milionů lidí – více než poloviny evropské populace. Téměř 75 milionů osob neboli 3-5% světové populace zase zemřelo během několika měsíců v roce 1918, kdy vypukla chřipková pandemie – byl to více než dvojnásobek počtu lidí padlých v první světové válce.

Svět se dál potýká s HIV/AIDS, které už si vyžádalo více než 40 milionů životů a obdobný počet lidí je jím dnes nakaženo, přičemž 95% obětí této epidemie žije v rozvojových zemích. Teprve když se HIV/AIDS začalo šířit v rozvinutých státech, byly vyvinuty vysoce účinné antiretrovirální terapie – terapie, k níž většina chudých lidí trpících touto nemocí neměla přístup nebo si ji nemohla dovolit.

Také neschopnost vlád, multilaterálních organizací a nevládních organizací reagovat dostatečně rychle na pandemii eboly je odrazem faktu, že tato nemoc pustoší chudé země. V době nevídané globální provázanosti je však v zájmu všech zajistit fungování zdravotnických systémů a struktur způsobilých k tomu, aby takovou pandemii vyřešily. Dosáhnout toho vyžaduje poskytnout potřebné investice; efektivní národní zdravotnické systémy a agilní dohled koneckonců představují první obrannou linii proti epidemiím.

Ebola v této fázi není jen krizí zdravotnickou, ale i humanitární, hospodářskou a politickou. Jistě, bylo dosaženo určitého pokroku. Plán „70/70/60“ přijatý v rámci Mise OSN pro reakci na krizi eboly – jehož cílem je izolovat 70% pacientů s ebolou a zajistit, aby se 70% pohřbů bezpečně uskutečnilo do 60 dnů – se do značné míry podařilo realizovat v praxi, což výrazně snížilo počet nových případů. Lidé však stále trpí a umírají – často v důsledku absence přístupu k důvěryhodným informacím nebo adekvátní léčbě.

Pokud jde o zabezpečení zdraví populací, pak samozřejmě existuje tenká hranice mezi ochranou veřejnosti a zasahováním do práv jednotlivců. Proto se musí veškeré intervence do veřejného zdraví zaměřovat za prvé a především na vědecká fakta, aby se zabránilo emotivním či panickým reakcím.

V tomto kontextu bylo zavedení povinné karantény pro osoby cestující ze zemí zasažených ebolou očividným politickým selháním – stejně jako když se úřady snažily zastavit šíření černé smrti v Evropě v roce 1350 nebo velkého londýnského moru v roce 1665. Místo aby mezinárodní společenství ztrácelo čas strategiemi založenými na strachu, musí aktivizovat lidské a finanční zdroje, aby zajistilo společný koordinovaný postup založený na faktech. Takový jednotný přístup je možný; ostatně už byl v minulosti použit.

Na přelomu století se založení institucí, jako jsou Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, Nadace Billa a Melindy Gatesových a Aliance za vakcinaci GAVI, časově shodovalo s obnoveným úsilím o zlepšení globálního zdraví. Závazek OSN plnit rozvojové cíle tisíciletí – které zahrnovaly i čtyři zdravotnické cíle související s výživou, zdravím matky a dítěte a infekčními nemocemi – odrážel politický konsensus zlepšovat po celém světě zdraví. Tato institucionální architektura napomohla ke značnému pokroku v mnoha zmíněných oblastech; například míra úmrtností dětí ve věku do pěti let klesla od roku 1990 o 49%.

Musí se však dělat mnohem víc. V regionech, jako jsou jihovýchodní Asie a subsaharská Afrika, zůstávají zdraví matky a dítěte a boj s infekčními nemocemi prioritou. Všech deset států vykazujících nejvyšší dětskou úmrtnost koneckonců leží v subsaharské Africe; u dítěte narozeného v západní Africe existuje třicetkrát vyšší pravděpodobnost úmrtí před dosažením pěti let věku než u dítěte narozeného v západní Evropě.

Dokonce i v rámci států přetrvává obrovská nerovnost. Například v mexických státech Guerrero a Nuevo León existuje až desetinásobný rozdíl v dětské úmrtnosti mezi jednotlivými obcemi.

Navíc dochází k šíření takzvaných tichých epidemií, zejména v zemích s nižšími příjmy, neboť kombinace megatrendů typu urbanizace, stárnutí populace, obezity, sedavého životního stylu, kouření a pití alkoholu podnítila vzestup chronických nenakažlivých onemocnění. Rakovina, cukrovka a kardiovaskulární choroby se staly ve většině zemí hlavními příčinami pracovní neschopnosti a úmrtí dospělých.

Nově vznikající infekční nemoci, jako je ebola, jsou možná zajímavější, avšak zdravotní dopad chronických nenakažlivých onemocnění, nemluvě o jejich vysokých a stále rostoucích společenských a ekonomických nákladech, je podstatně vyšší. Nelze ztrácet čas. Politici musí podniknout rázné kroky k omezení šíření rizikových faktorů, jako jsou spotřeba tabáku, alkoholu a potravin způsobujících obezitu.

Svět čelí trojnásobné zdravotní hrozbě: Musíme vybudovat trvale udržitelné národní a globální zdravotnické systémy, které dokážou rychle a účinně reagovat na krize typu eboly, eliminovat či kontrolovat nakažlivé choroby a řešit tiše se šířící epidemii chronických nenakažlivých onemocnění. Abychom na všech třech frontách uspěli, potřebujeme trvalé investice do zdravotnické infrastruktury, managementu a personálu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Rovnost je klíč. Znamená to zlepšit přístup ke zdravotní péči a ke vzdělání. Také to však znamená řešit hlubší společenské nespravedlnosti, které přesahují agendu veřejného zdraví. Při formulování rozvojových cílů pro období po roce 2015 musí mít vedoucí světoví představitelé na paměti, že zdraví je základním lidským právem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.