11

Vysoké náklady levného masa

BERLÍN – Produkce dobytka továrním způsobem je klíčovým hnacím motorem industrializace zemědělství. Její nemilosrdná expanze přispívá ke klimatickým změnám, odlesňování, ztrátě biodiverzity a porušování lidských práv – to vše v zájmu uspokojení nezdravé touhy západních společností po levném mase.

Evropa a Spojené státy byly ve dvacátém století největšími spotřebiteli masa, když průměrný obyvatel zkonzumoval 60-90 kilogramů masa ročně – což je mnohem více, než kolik je zapotřebí k uspokojení nutričních potřeb člověka. Ačkoliv dnes spotřeba masa na Západě stagnuje, a v některých regionech dokonce klesá, stále je mnohem vyšší než ve většině jiných regionů světa.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Př��slušníci stále početnější střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách – zejména v takzvaných státech BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika) – mezitím mění své stravovací návyky tak, aby se podobaly jídelníčku jejich protějšků z bohatých zemí. A s pokračujícím růstem jejich příjmů v nadcházejících desetiletích poroste také jejich poptávka po mase a mléčných výrobcích.

Aby světový agrobyznys tuto poptávku uspokojil, pokusí se zvýšit produkci masa z dnešních 300 milionů tun na 480 milionů tun do roku 2050, čímž vyvolá vážné sociální problémy a ekologické tlaky prakticky ve všech fázích hodnotového řetězce (dodávka krmiv, produkce, zpracování a maloobchod).

Velkým problémem továrního způsobu produkce dobytka je skutečnost, že vede ke značným emisím skleníkových plynů – a to nejen kvůli tomu, že při trávicích procesech přežvýkavců vzniká metan. Zvířecí odpad v kombinaci s hnojivy a pesticidy používanými k produkci krmiv zase vytváří velké množství oxidů dusíku.

Tovární model je spojený se značnými změnami využití půdy a odlesňováním, které začínají už při produkci krmiv. V současné situaci se přibližně třetina stávající zemědělské půdy využívá k produkci krmiv, přičemž celkový podíl půdy obhospodařované za účelem chovu dobytka činí včetně pastvin přibližně 70%.

Při zvýšené spotřebě masa by se pouze produkce sójových bobů téměř zdvojnásobila, s čímž souvisí také odpovídající růst využívání vstupů, jako jsou půda, hnojiva, pesticidy a voda. Zvýšená produkce plodin určených ke krmení dobytka bude tlačit vzhůru ceny potravin a zemědělské půdy, takže chudí lidé z celého světa budou stále obtížněji naplňovat své základní nutriční potřeby.

A co je ještě horší, přechod ze systémů smíšeného využití či domorodých systémů chovu dobytka na rozsáhlé provozy ohrožuje živobytí ve venkovských oblastech, zejména v rozvojových zemích. Pastevci, malí producenti a nezávislí farmáři jednoduše nemohou konkurovat nízkým maloobchodním cenám, které nevyjadřují skutečné ekologické a zdravotní náklady tohoto sektoru. A průmyslový systém chovu dobytka s jeho nízkými mzdami a nevyhovujícími zdravotními a bezpečnostními normami nepředstavuje dobrou alternativu z hlediska zaměstnanosti.

A konečně má průmyslová produkce dobytka dopad na veřejné zdraví. Za prvé přehnaně vysoká spotřeba masa a mléčných výrobků přispívá ke zdravotním problémům způsobeným nesprávnou výživou, jako jsou obezita a kardiovaskulární onemocnění. Vysoká koncentrace zvířat ve stěsnaných prostorách navíc usnadňuje šíření nakažlivých nemocí, které se mohou rozšířit na lidi, například ptačí chřipky. A opatření používaná ke zmírnění tohoto rizika, kupříkladu podávání nízkých dávek antibiotik za účelem prevence nemocí (a podpory růstu), vyvolávají krizi veřejného zdravotnictví, jelikož posilují rezistenci vůči antimikrobiálním lékům.

Když k tomu připočteme děsivé podmínky, v nichž kvůli neochotě sektoru přijmout rozumné standardy žijí zvířata samotná, možná si začneme klást otázku, proč se tomuto sektoru vůbec umožnilo vyrůst do takových proporcí. Odpověď se skrývá v jeho oligopolní moci, která umožňuje průmyslovým producentům dobytka externalizovat skutečné sociální a environmentální náklady, jež poté musí hradit zaměstnanci a daňoví poplatníci.

Skutečnost je taková, že existují i jiné způsoby, jak uspokojit světovou potřebu masa a mléčných výrobků. V Evropské unii by se musely změnit pouze dva klíčové prvky Společné zemědělské politiky (SZP), aby se drasticky zmírnila pokřivení v systému produkce. Zavedení těchto změn by vyslalo jasný signál, že evropští politici berou přání spotřebitelů vážně.

První změnou by byl zákaz dovozu geneticky upravených krmiv a požadavek, aby zemědělci pěstovali nejméně polovinu krmiv pro svá zvířata na vlastních farmách. Jasný soubor pravidel pro obstarávání krmiv by eliminoval mezinárodní nerovnováhy v oblasti zajišťování živin a omezil moc nadnárodních zemědělských biotechnologických korporací, jako je Monsanto. Močůvka a hnůj by se už navíc nedopravovaly na velké vzdálenosti a daly by se využít ke hnojení půdy samotných farmářů za účelem produkce krmiv.

Za druhé by se mělo zakázat zbytečné přidávání antibiotik do krmiv a zavlažovacích systémů. To by přinutilo zemědělce ošetřovat nemocná zvířata individuálně podle jejich veterinární diagnózy.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Ve Spojených státech by mohl Úřad pro potraviny a léčiva zakázat používání antibiotik k jiným než terapeutickým účelům. A programy obsažené v zemědělském zákoně amerického ministerstva zemědělství by mohly poskytovat zvýšenou podporu chovu dobytka s volným výběhem, aby se podpořily trvaleji udržitelné přístupy k produkci masa.

Tato opatření by samozřejmě představovala pouze důležitý první krok. V době růstu střední vrstvy v rozvíjejících se ekonomikách je nezbytné si uvědomit, že stávající západní modely produkce a spotřeby masa nepředstavují zdravý vzor pro budoucnost. Je načase vytvořit systém, který bude dodržovat naše ekologické, sociální a etické hranice.