0

Můžeme bojovat s depresí?

Pokud člověk zadá do největší internetové lékařské databáze Medline heslo „porucha nálady", získá téměř 62 000 odkazů. Pokud své hledání omezí na nahodilé kontrolované testy, které jsou všeobecně pokládány za nejspolehlivější metodu zkoumání účinnosti léčby, stále se mu objeví více než 3 200 odkazů.

Vzhledem k obrovskému celosvětovému dopadu deprese na zdraví, zdravotnické výdaje a schopnost pracovat by mělo být takové množství informací dobrou zprávou. Stačí se však podívat na jednotlivé studie a záhy vyjde najevo, že většina z nich zkoumá fyziologické, metabolické nebo biochemické poruchy spojované s depresí. Žádný z výsledků těchto bádání nenapomáhá při posuzování, kteří pacienti by měli být léčeni jakým typem léčby a po jakou dobu.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Samozřejmě stále existuje zhruba 1 500 studií celé řady terapií: psychofarmak, elektrokonvulzivní terapie, metody jasného světla, cvičení, psychoterapie, a dokonce i akupunktury. Faktem je, že mnohé z těchto studií dokumentují krátkodobé a v některých případech i dlouhodobé účinky různých typů léčby a obecně hledají přijatelný kompromis mezi účinností a bezpečností.

Je-li milionům lidí předepisována určitá skupina léků, a to nejen proti depresi, ale i proti mnoha dalším psychickým problémům, pak je zcela pochopitelné, že někteří z nich budou trpět negativními účinky nebo reakcemi. Paušální tvrzení, že antidepresiva jsou nebezpečná, vytvářejí závislost či jsou nějakým jiným způsobem špatná, se ovšem nezakládají na silných důkazech. Případy těžkých negativních účinků u dospělých osob jsou vzácné, zatímco děti a adolescenti trpící depresí se jeví jako mnohem zranitelnější.

Největší překážkou účinnější léčby je zřejmě skutečnost, že diagnostická kategorie zvaná „hluboká deprese" je tak různorodá, že při snaze o stanovení terapeutického plánu pro určitého konkrétního pacienta jednoduše nepomáhá. Důležitá je zde pochopitelně míra vážnosti deprese, avšak jen málo léčebných studií tato kritéria využívá. Dalším kandidátem na léčebné studie by měla být melancholie jakožto podtyp deprese s větším počtem biologických abnormalit, avšak dosud bylo provedeno jen málo takových výzkumů.

Většinu studií medikamentózní léčby financují farmaceutické společnosti, jejichž hlavním cílem je zajistit si licence potřebné k uvedení svých produktů na trh. Za účelem urychlení tohoto procesu jsou pacienti najímáni prostřednictvím inzerce a mnoho testů je zadáváno subdodavatelům v podobě specializovaných testovacích firem, které mají jen malý nebo vůbec žádný zájem o dlouhodobé blaho pacientů. U mnoha testů jsou firmy odměňovány za každého získaného pacienta bez ohledu na to, zda pacient v testu setrvá, či nikoliv. Není přitom žádným překvapením, že procento úbytku pacientů bývá vysoké a mnohdy přesahuje 50% po prvních šesti týdnech.

Nezdařené studie - to znamená studie, které neprokazují významné rozdíly mezi účinnou látkou a placebem - jsou zde běžné. Něco takového očividně není v zájmu financující společnosti, ale prozatím se tato skutečnost neodrazila v podstatných změnách ve způsobu provádění testů.

Jelikož si farmaceutické společnosti přejí, aby jejich lék účinkoval, jen zřídkakdy mají zájem zkoumat, co je potřeba udělat, pokud je neúčinný. Tak je tomu dokonce i v případech, kdy víme, že na lék reagují pouhé dvě třetiny pacientů a že jen podstatně menší počet se zcela uzdraví.

A tak se kliničtí lékaři dennodenně setkávají s otázkami, jaký lék předepsat, avšak základna empirických důkazů pro takové rozhodnutí je strašlivě úzká. V současnosti probíhá několik rozsáhlých, vládami financovaných testů a všeobecně se doufá, že tyto testy zlepší v průběhu příštích několika let vědeckou základnu pro rozhodování.

Další velká neprobádaná oblast souvisí s otázkou, do jaké míry lze výsledky dosažené ve specializovaných zařízeních duševního zdraví přenést na oblast primární péče, kde se léčí většina pacientů s depresí. Nejasnosti se netýkají ani tak samotné léčby, poněvadž pacienti s podobnou mírou vážnosti choroby by měli reagovat do značné míry podobně bez ohledu na prostředí léčby. Mnohem důležitější nezodpovězenou otázkou je, zda se chronický průběh nejvýznamnějšího typu deprese léčeného psychiatricky podobá průběhu deprese léčené v primární péči. Pokud ano, pak by se pravděpodobně měla mnohem většímu počtu pacientů doporučovat dlouhodobá léčba antidepresivy. Navíc je nutno vyřešit obrovský problém, jak vyhovět normám, který je u všech profylaktických léčebných terapií obdobný.

Položme si na závěr otázku, zda enormní nárůst množství předepisovaných antidepresiv a větší dostupnost krátkodobých psychoterapií, příruček typu „pomoz si sám" či podpory na internetu mají na zdraví pozitivní dopad. Také zde jsou údaje rozporuplné nebo předběžné, přičemž některé naznačují pokles počtu sebevražd při současném nárůstu užívání antidepresiv. To ovšem neplatí pro všechny země ani pro všechny věkové skupiny, takže zde musí hrát roli také další faktory.

Fake news or real views Learn More

Mnohem více vypovídajícím - a současně skličujícím - ukazatelem je skutečnost, že délka pracovní neschopnosti a počet invalidních důchodů způsobených depresí je v mnoha západních zemích na vzestupu. K první depresivní epizodě navíc dochází u stále mladších dětí či adolescentů, z čehož vyplývá, že výzkum primární či sekundární prevence by měl získat vyšší prioritu.

Na úrovni širší populace nebyl boj proti depresi stále ještě vyhrán. Je zde však jedna dobrá zpráva: u individuálních pacientů s depresí je možnost úplného uzdravení vysoká za předpokladu, že bude kvalifikovaným a důsledným způsobem nasazena efektivní léčba.