Šest dlouhých let selhávajících politik pro Střední východ konečně prezidenta George W. Bushe přivedlo k poznání, že alianci umírněnců v regionu, po níž prahne, lze vybudovat pouze prostřednictvím arabsko-izraelského míru. Vskutku, možnost zachránit americké postavení v regionu mu dává jedině účinné řešení izraelsko-arabského sporu. Avšak současné kolo budování míru, do něhož se Amerika nedávno pustila, nejenže přichází příliš pozdě v politickém životě vysíleného prezidenta, který už prohrál doma i v zahraničí, ale také je špatně koncipované a nepřesvědčivé.
Neoblomný odpor ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové vůči zaangažování Syřanů není právě moudrou politikou. Pro Izrael i pro Spojené státy je sázka na mírové regionální uspořádání až příliš vysoká, než aby bylo dobré trvat na odmítání prověřit současnou mírovou ofenzivu syrského prezidenta Bašára al-Asada. Jablko sváru, kvůli němuž předchozí pokusy o dosažení izraelsko-syrského míru ztroskotaly, má realistická řešení, jak nedávno prokázaly neoficiální mírové rozhovory mezi bývalým izraelským představitelem a Syřanem s úzkými vazbami na režim.
Slibné není ani lpění Riceové na zkrachovalé „cestovní mapě“ k izraelsko-palestinskému urovnání. Cestovní mapa, připouštějící odklady a vytáčky obou stran, byla od počátku nepodařená. Téměř čtyři roky po jejím prvním vyhlášení ještě ani jedna strana nedokázala shromáždit politickou vůli potřebnou k zavedení jejích základních opatření. Ani podivná myšlenka palestinského státu s „dočasnými hranicemi,“ vyhrazená pro druhou fázi, není pro Palestince lákavá.
Šest dlouhých let selhávajících politik pro Střední východ konečně prezidenta George W. Bushe přivedlo k poznání, že alianci umírněnců v regionu, po níž prahne, lze vybudovat pouze prostřednictvím arabsko-izraelského míru. Vskutku, možnost zachránit americké postavení v regionu mu dává jedině účinné řešení izraelsko-arabského sporu. Avšak současné kolo budování míru, do něhož se Amerika nedávno pustila, nejenže přichází příliš pozdě v politickém životě vysíleného prezidenta, který už prohrál doma i v zahraničí, ale také je špatně koncipované a nepřesvědčivé.
Neoblomný odpor ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové vůči zaangažování Syřanů není právě moudrou politikou. Pro Izrael i pro Spojené státy je sázka na mírové regionální uspořádání až příliš vysoká, než aby bylo dobré trvat na odmítání prověřit současnou mírovou ofenzivu syrského prezidenta Bašára al-Asada. Jablko sváru, kvůli němuž předchozí pokusy o dosažení izraelsko-syrského míru ztroskotaly, má realistická řešení, jak nedávno prokázaly neoficiální mírové rozhovory mezi bývalým izraelským představitelem a Syřanem s úzkými vazbami na režim.
Slibné není ani lpění Riceové na zkrachovalé „cestovní mapě“ k izraelsko-palestinskému urovnání. Cestovní mapa, připouštějící odklady a vytáčky obou stran, byla od počátku nepodařená. Téměř čtyři roky po jejím prvním vyhlášení ještě ani jedna strana nedokázala shromáždit politickou vůli potřebnou k zavedení jejích základních opatření. Ani podivná myšlenka palestinského státu s „dočasnými hranicemi,“ vyhrazená pro druhou fázi, není pro Palestince lákavá.