0

Budoucnost asijských farem

MANILA – Pro mnoho lidí v Asii je nedostatek potravin vzdálenou vzpomínkou. Jak se ale region bude potýkat s nutností nakrmit a vyživit svižně rostoucí populaci, mohl by se opět stát bolestnou realitou života.

Už dnes je Asie největší světový trh s potravinami a do roku 2050 se očekává nárůst počtu jejích obyvatel na pět miliard – o 900 milionů lidí. V důsledku rostoucí střední třídy pravděpodobně na region od současnosti do roku 2030 připadne polovina globálního nárůstu roční spotřeby hovězího a drůbežího masa a více než tři čtvrtiny nárůstu spotřeby ryb. Tou dobou už v rozvojovém světě bude více než 60 % celkové poptávky po obilninách pocházet z jižní a východní Asie. Aby produkce potravin udržela krok s rostoucí poptávkou, bude se muset oproti stavu před deseti lety zvýšit o 60-70 %.

V ideálním případě by asijské farmy dokázaly jednoduše rozšířit výrobu. K tomu jsou však žalostně špatně vybavené. Aby produkovaly dostatečné množství potravin, asijské farmy budou muset projít transformací jednadvacátého století.

Ústřední součástí tohoto úsilí by měla být pomoc zemědělcům v Asii vyrovnat se se změnou klimatu. Oteplení planety sice možná v několika oblastech zemědělskou produkci zvýší, ale v celém zbytku regionu ji výrazně omezí a mohlo by případně vyvolávat vleklé potravinové krize. Zatímco v tradičně úrodných oblastech, například v Indoganžské nížině, bude čím dál vzácnější voda, obrovské pásy zemědělské půdy bude ničit stoupající moře. Kdyby hladiny moří vystoupaly o jeden metr, výsledné pronikání slané vody by ve Vietnamu ohrožovalo 70 % pobřežní zemědělské půdy. Vlivem oteplování vod a změn přílivových proudů by se mohly zhroutit obrovské výnosy rybářů z delty Mekongu.

Podle výzkumu Asijské rozvojové banky by u zavlažované rýže a pšenice mohly do roku 2050 klesnout výnosy o 20 %, respektive 44 %. To by vyhnalo ceny obilovin, sóji a pšenice o 70 % a způsobilo vzestup počtu podvyživených dětí v regionu o 11 milionů.

Budoucnost Asie ale taková být nemusí, pokud se její zemědělci dokážou přizpůsobit. Většina zemědělců dnes dohlíží na rodinná samozásobitelská políčka a na zvýšení produktivity a kvality plodin jim chybí peníze a znalosti. Například v Myanmaru pouze 16 % zemědělských domácností používá alespoň kultivátory nebo traktory k přípravě půdy pro výsadbu.

Obrovské rozlohy půdy jsou navíc neplodné v důsledku degradace životního prostředí. Podle Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci mají různé formy proměny v poušť vliv na téměř 40 % celkové asijské výměry. Vlády sice nemohou vytvářet novou ornou půdu, ale mohou – a musí – uskutečňovat politiky k podpoře, upevnění a posílení zemědělských provozů na půdě, která je stále k dispozici.

V prvé řadě vlády v regionu mohou podporovat zemědělská družstva. Dnešní družstva nemají nic společného s někdejším kolektivizovaným zemědělstvím, jsou plně komerční a upřednostňují efektivitu a zisky. Zahrnují zemědělské podniky i zemědělce, kteří dávají dohromady své zdroje, aby dosáhli úspor z rozsahu, snížili náklady a zvýšili příjmy. Když družstvo nakupuje ve velkém, vstupy jako hnojiva a mechanizace jsou méně nákladné; totéž platí pro sklizeň. V Indii a Nepálu díky spojení do družstev za účelem koordinace výsadby mohou všichni členové sít a sklízet plodiny strojně a nemusí práci dělat každý sám ručně.

Družstva dokážou přidat hodnotu i po sklizni, zefektivněním procesů čištění, třídění, balení, skladování a přepravy plodin. To zvyšuje nabídku potravin a posiluje příjmy zemědělců, zejména v místech jako Bangladéš, kde se více než třetina zboží s krátkou trvanlivostí zkazí, ještě než se dostane ke spotřebiteli.

Čína už farmy modernizuje prostřednictvím družstev a za pomoci digitálních platforem elektronického obchodování, aby se napojila na trhy s vysokou hodnotou. Ve Vietnamu družstevní program zlepšil jakost produkce pro spotřebitele ve městech a tržby z čaje, ovoce a zeleniny zvýšil téměř o třetinu.

Přestože se družstva v Asii postupně uchytávají, budou potřebovat větší podporu. Většinu družstev v regionu tvoří křehká, neformální ujednání. S vhodným právním ukotvením by však mohly výrazně získat na efektivitě a trvanlivosti.

Jako dobrý vzor slouží čínský zákon o zemědělských družstvech z roku 2007. Předložením pobídek, jako je osvobození od daně z přidané hodnoty, zákon pobízí družstva a jiné zemědělské organizace ke spolupráci a vytváření úspor z rozsahu. Během tří let od přijetí zákona se počet družstev v Číně zvýšil devítinásobně, na téměř 400 000.

Družstva také zemědělcům pomáhají zvládat dopady změny klimatu, neboť vytvářejí sítě, jejichž prostřednictvím mohou členové sdílet poznatky o obtížných adaptivních strategiích, jako je v oblastech postižených zasolením přechod od plodin k rybám či krevetám. Díky příjmům navíc, jež družstva zajišťují, si zemědělci mohou nakoupit skleníky k prodloužení produkčního období a na obranu proti kolísavému počasí. Družstva rovněž zemědělcům umožňují využívat dříve nedostupných technik, například fertigace – využití zavlažování k aplikaci kapalných hnojiv.

Konečně jsou díky družstvům dostupnější klimaticky důmyslné technologie. S novými digitálními technologiemi dokážou zemědělci lépe hospodařit se svou půdou, vodou a spotřebou energie a připravit se na špatné počasí. Filipíny například experimentují s aplikacemi, které zemědělcům poskytují zprávy o chorobách rostlin a zvířat, nejlepších místech pro nákup a prodej zboží a o nadcházejících povětrnostních událostech.

Při použití méně práce a více kapitálu a technologií mohou budoucí asijské farmy růst dost rychle na to, aby uživily všechny v regionu. Družstva jsou jednou z cest, jak tuto vizi uskutečnit. Teprve pak bude nedostatek potravin skutečně věcí minulosti.

Z angličtiny přeložil David Daduč