82

Co brzdí světovou ekonomiku?

NEW YORK – I po sedmi letech od vypuknutí globální finanční krize světová ekonomika v roce 2015 klopýtala. Podle zprávy Organizace spojených národů s názvem Světová ekonomická situace a vyhlídky 2016 kleslo průměrné tempo růstu v rozvinutých ekonomikách od počátku krize o více než 54%. V rozvinutých zemích je podle odhadů bez práce 44 milionů lidí, což je přibližně o 12 milionů více než v roce 2007, a inflace dosáhla nejnižší úrovně od počátku krize.

Ještě znepokojivější je, že větší rozkolísanost postihla také růstová tempa v rozvinutých zemích. Zároveň je to překvapivé, protože rozvinuté ekonomiky s plně otevřenými kapitálovými účty měly těžit z volného toku kapitálu a mezinárodního sdílení rizik – a díky tomu trpět nižší makroekonomickou volatilitou. Sociální transfery včetně dávek v nezaměstnanosti měly navíc umožnit domácnostem, aby stabilizovaly spotřebu.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Převládající politika postkrizového období – snižování fiskálních výdajů a kvantitativní uvolňování (QE) provozované hlavními centrálními bankami – však jen málo podporuje stimulaci spotřeby domácností, investic a růstu. Naopak má sklon situaci zhoršovat.

V USA kvantitativní uvolňování nezvýšilo spotřebu a investice zčásti i proto, že většina dodatečně uvolněné likvidity se vrátila do centrálních bank ve formě přebytečných rezerv. Zákon o zmírnění regulace finančních služeb z roku 2006, který zmocňoval Federální rezervní systém k vyplácení úroků z požadovaných a přebytečných rezerv, tedy podkopal klíčový cíl QE.

V situaci, kdy se americký finanční sektor ocitl na pokraji kolapsu, posunul Zákon o krizové hospodářské stabilizaci z roku 2008 faktické datum pro nabízení úroku z rezerv o tři roky na 1. říjen 2008. V důsledku toho se objem přebytečných rezerv držených Fedem prudce zvýšil z průměrných 200 miliard dolarů v letech 2000-2008 na 1,6 bilionu v letech 2009-2015. Finanční instituce se rozhodly držet své peníze u Fedu, místo aby je rozpůjčovaly v reálné ekonomice, a v posledních pěti letech si tak přišly – naprosto bez rizika – téměř na 30 miliard dolarů.

To představuje velkorysou – a do značné míry skrytou – dotaci finančního sektoru od Fedu. A v důsledku lednového zvýšení úrokových sazeb Fedem se tato dotace letos zvýší o 13 miliard dolarů.

Pokřivené pobídky jsou jen jedním z důvodů, proč se řada toužebně očekávaných přínosů nízkých úrokových sazeb jednoduše nedostavila. Vzhledem k tomu, že QE drželo téměř sedm let úrokové sazby na úrovni blízké nule, mělo podnítit vlády v rozvinutých zemích, aby si půjčovaly a investovaly do infrastruktury, školství a sociálních sektorů. Rostoucí sociální transfery během postkrizového období pak měly podpořit agregátní poptávku a vyhladit nerovnosti v křivce spotřeby.

Zpráva OSN navíc jasně ukazuje, že v celém rozvinutém světě nerostly soukromé investice tak, jak se možná vzhledem k ultranízkým úrokovým sazbám dalo očekávat. V 17 z 20 největších rozvinutých ekonomik zůstával růst investic v období po roce 2008 nižší než v letech před krizí; pět z nich zažilo v období 2010-2015 pokles objemu investic.

Celosvětově platí, že objem dluhových cenných papírů vydaných nefinančními korporacemi – které mají garantovat fixní investice – se během stejného období podstatně zvýšil. Spolu s dalšími důkazy z toho vyplývá, že mnoho nefinančních korporací využilo nízkých úrokových sazeb a půjčilo si peníze. Místo aby však začaly investovat, použily půjčené peníze na zpětný odkup vlastních akcií nebo na nákup jiných finančních aktiv. QE tak stimulovalo prudký růst zadlužení, tržní kapitalizace a ziskovosti finančního sektoru.

Reálné ekonomice to však ani v tomto případě příliš nepomohlo. Je zjevné, že udržování úrokových sazeb na hodnotě blízké nule nemusí nutně vést k vyšší úrovni úvěrů či investic. Když banky dostanou volnost rozhodování, dají přednost profitu bez rizika nebo i finanční spekulaci před půjčováním, které by podpořilo širší cíl hospodářského růstu.

Naopak když Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond půjčují levné peníze rozvojovým zemím, kladou si podmínky, na jaké účely mohou být tyto zdroje použity. Aby tedy mělo QE žádoucí efekt, měla ho doprovázet nejen snaha oficiálních institucí obnovit poškozené úvěrové kanály (zejména ty, které se zaměřují na malé a střední podniky), ale i snaha stanovit konkrétní úvěrové cíle pro banky. Místo aby Fed v podstatě podněcoval banky k nepůjčování, měl je penalizovat za držení přebytečných rezerv.

Zatímco rozvinutým zemím přinesly ultranízké úrokové sazby jen málo výhod, na rozvojové a rozvíjející se tržní ekonomiky uvalily značné náklady. Nezamýšleným, avšak nikoliv neočekávaným důsledkem měnového uvolňování byl prudký vzestup přeshraničních kapitálových toků. Celkový příliv kapitálu do rozvojových zemí vzrostl z přibližně 20 miliard dolarů v roce 2008 na více než 600 miliard o dva roky později.

Mnoho rozvíjejících se trhů mělo v té době potíže zvládnout náhlý příliv kapitálu. Jen velmi malá část navíc putovala na fixní investice. Investiční růst v rozvojových zemích se dokonce v postkrizovém období výrazně zpomalil. Letos se očekává, že rozvojové země jako celek zaznamenají první čistý odliv kapitálu od roku 2006 – jeho celkový objem má dosáhnout 615 miliard dolarů.

Ani měnová politika, ani finanční sektor nedělají, co mají. Zdá se, že záplava likvidity v nepřiměřené míře přispěla k vytvoření finančního bohatství a nafouknutí bublin aktiv, místo aby posílila reálnou ekonomiku. Navzdory celosvětovým prudkým poklesům cen akcií zůstává tržní kapitalizace vyjádřená jako podíl na světovém HDP vysoká. Riziko další finanční krize nelze přehlížet.

Existují i jiné politiky, které slibují obnovit trvale udržitelný a inkluzivní růst. Začínají přepsáním pravidel tržní ekonomiky tak, aby zajišťovala větší rovnost, podněcovala dlouhodobější uvažování a držela finanční trh na uzdě pomocí efektivních regulací a odpovídajících pobídkových struktur.

Zapotřebí však bude také výrazné zvýšení veřejných investic do infrastruktury, vzdělání a technologií. Ty se budou muset přinejmenším částečně financovat zavedením ekologických daní včetně daně uhlíkové a také daní z monopolu a dalších rent, které začaly být v tržní ekonomice všudypřítomné – a jež nesmírně přispívají k nerovnosti a pomalému růstu.

Fake news or real views Learn More

Názory vyjádřené v tomto článku neodrážejí stanoviska Organizace spojených národů ani jejích členských států.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.