14

Pravda o obchodu pro stoupence Trumpa a brexitu

LONDÝN – Tvůrci britských a amerických politik a mnozí znalci, kteří se často vyjadřují ke světovému obchodu, aniž by rozuměli jeho faktickému stavu, mají teď příležitost konfrontovat své názory se skutečností: údaje o úhrnném vývozu a dovozu Německa v roce 2016 ukazují, že jeho největším obchodním partnerem je nyní Čína. Francie a Spojené státy jsou vytlačeny na druhé a třetí místo.

Tato novinka by neměla překvapovat. Častokrát jsem přemítal nad tím, že do roku 2020 by německé firmy (a tamní tvůrci politik) mohly preferovat měnovou unii spíš s Čínou než s Francií, neboť německo-čínský obchod bude zřejmě dál růst.

A tak se také stalo, zejména vlivem čínského vývozu do Německa. Zvyšuje se ale i německý vývoz do Číny. Navzdory nedávnému zpomalení by Německo brzy mohlo do Číny vyvážet víc než do Francie, stěžejní sousedky a partnerky, a v současnosti už do Číny vyváží víc než do Itálie. Jediné dva evropské národní trhy, které jsou pro německé exportéry větší než Čína, jsou Francie Británie.

Ostřílení pozorovatelé mezinárodního obchodu se obvykle drží dvou obecných pravidel. Zaprvé, úroveň obchodu mezi dvěma zeměmi často klesá, když se mezi nimi zvětší zeměpisná vzdálenost. A zadruhé, země bude obchodovat spíš s velkými zeměmi, které mají silnou domácí poptávku, než s menšími, které mají slabou poptávku.

Nejnovější data o německém obchodu potvrzují obě pravidla, ale zejména to druhé. Velká, ale geograficky vzdálená země se od malé liší nejen velikostí, ale i charakterem. Na to se v diskusích o obchodních dohodách často zapomíná, zejména v tak politicky nabitých ovzduších, jaká v současnosti převládají ve Spojeném království a v USA.

V Británii už dolní komora schválila návrh zákona o stanovení postupu při odchodu z Evropské unie; horní komora teď ale požaduje úpravu návrhu, která ochrání občany EU žijící v Británii. V krátkém příspěvku k sáhodlouhé debatě v horní komoře jsem minulý měsíc uvedl, že byť dnes brexit není největší britskou výzvou v oblasti hospodářské politiky, pravděpodobně zhorší jiné problémy, včetně vytrvale nízkého růstu produktivity, chabých vzdělávacích a rekvalifikačních programů a geografických nerovností.

Dále jsem upozornil, že má-li se Británii po brexitu dařit, bude muset přijmout mnohem cílenější a ambicióznější přístup k obchodu, ne nepodobný přístupu Číny nebo Indie. Strategii Británie pro postup po brexitu bohužel určuje vnitřní politika, například tvrzení, že je „vlastenecké“ zaměřit se na nové obchodní dohody s Austrálií, Kanadou, Novým Zélandem a dalšími v Britském společenství národů a přitom přehlížet neúprosná ekonomická fakta.

Nový Zéland je sice nádherná země, ale nemá zvlášť velkou ekonomiku a leží velmi daleko od Británie. Vždyť oproti novozélandskému hospodářství je větší i to řecké, vzdor jeho obrovským problémům.

Mnozí tvůrci britských politik – a všichni příslušníci kampaně za vystoupení z EU – přehlížejí pravděpodobnou cenu odchodu z jednotného trhu EU. Už jen tento faktor vyžaduje vážnou pozornost, vzhledem k velikosti a zeměpisné blízkosti jednotného trhu. Je velmi důležité, aby si Británie po brexitu zachovala pevné obchodní vazby s mnoha členskými státy EU. Za tím účelem by měla posílit vývoz služeb, neboť v tomto sektoru nepochybně stále má reálnou čistou přirozenou výhodu.

Zároveň by se Británie měla naléhavě snažit povznést na novou úroveň svůj vztah s Čínou – jejž bývalý britský ministerský předseda David Cameron označil za „zlatý vztah“. Existuje-li země, s níž by Británie měla chtít uzavřít novou obchodní dohodu, dozajista je to právě Čína. Během mého krátkého působení v britské vládě jsem někdejšímu ministru financí Georgi Osbornovi pomáhal přesvědčit Camerona, že bychom měli usilovat o to, aby se Čína během deseti let stala naším třetím největším exportním trhem. Považuje to nová vláda stále za prioritu?

Vedle Číny se Británie také musí mnohem víc zaměřit na obchodní vazby s Indií, Indonésií a Nigérií, které budou mít v nadcházejících desetiletích podstatný vliv na světovou ekonomiku a strukturu globálního obchodu.

V USA je třeba, aby se prezident Donald Trump a jeho poradci pro hospodářskou politiku vrátili do reality, zejména v oblasti obchodu. Začít mohou studiem německého obchodního modelu, zejména ve vztahu k Číně. Jistěže, Čína má s USA velký bilaterální obchodní přebytek, ale pro americké společnosti představuje také expandující exportní trh. A budou-li pokračovat trendy posledních 10-15 let, Čína by mohla brzy vytlačit Kanadu a Mexiko coby nejdůležitější americké exportní trhy.

Jak dál poroste příjem čínských domácností, poptávka po části konkurenčně nejschopnějšího amerického zboží a služeb bude jedině sílit. Trump by namísto chrlení nesmyslů o tom, že Čína manipuluje svou měnu, měl povzbuzovat tržní síly, aby bilaterální obchod vrátily do rovnováhy.

Totéž lze říct o celkovém externím schodku USA. Pokud USA neposílí svou míru úspor ve vztahu k vnitřním investičním potřebám, budou nadále potřebovat přílivy zahraničního kapitálu. A to od nich zase bude vyžadovat, aby zachovávaly nevyváženost obchodního a běžného účtu.

Konečně tlakem na dojednání nových podmínek Severoamerické dohody o volném obchodu Trump riskuje podobně jako stoupenci brexitu. Navzdory nedávným nárůstům Číny jsou Kanada a Mexiko stále blízcí sousedé a zásadní obchodní partneři. Vzhledem k potenciálu narušit schémata dovozu u všech tří zemí je pravděpodobnější, že Trumpovy politiky zvýší dovozní ceny a zároveň ohrozí růst amerického exportu.

Z angličtiny přeložil David Daduč