0

Tygří matky, nebo sloní matky?

MELBOURNE – Jednou před mnoha lety jsme s manželkou kamsi jeli a na zadním sedadle auta seděly tři naše malé dcery. Jedna z nich se zničehonic zeptala: „Byli byste radši, kdybysme byly chytré, nebo kdybysme byly šťastné?“

Na tento okamžik jsem si vzpomněl minulý měsíc, když jsem v deníku Wall Street Journal četl článek Amy Chuaové s názvem „Proč jsou čínské matky lepší“. Na serveru wsj.com se pod tímto článkem objevilo více než 4000 názorů a na Facebooku přes 100 000. Článek měl propagovat knihu stejné autorky s názvem Bojová píseň tygří matky, která se okamžitě stala bestsellerem.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Chuaová zastává názor, že čínské děti mají sklon být oproti malým Američanům úspěšnější, protože mají „tygří matky“, zatímco západní matky jsou kočky nebo ještě něco horšího. Dcery Amy Chuaové Sophia a Louise se nikdy nesměly dívat na televizi, hrát počítačové hry, spát u kamarádky nebo hrát školní divadlo. Každý den musely celé hodiny cvičit na klavír nebo na housle. Očekávalo se od nich, že budou nejlepší ve třídě ve všech předmětech s výjimkou tělocviku a dramatické výchovy.

Čínské matky jsou podle Chuaové přesvědčeny, že jakmile děti vyrostou z batolecího věku, je třeba je jasnými slovy upozorňovat, kdykoliv nesplňují vysoká měřítka, která na ně rodiče kladou. (Chuaová tvrdí, že zná i korejské, indické, jamajské, irské a ghanské matky, které zastávají „čínský“ přístup, a také některé etnicky čínské matky, jež takový přístup nevolí.) Dětská ega by prý měla být natolik silná, aby to unesla.

Chuaová, která je (stejně jako její manžel) profesorkou Právnické fakulty Yaleovy univerzity, však žije v kultuře, v níž je dětská sebeúcta pokládána za natolik křehkou, že dětské sportovní týmy dávají cenu pro nejužitečnějšího hráče všem členům týmu. Není tedy překvapivé, že mnozí Američané reagují na její způsob rodičovství s hrůzou.

Hodnocení přístupu tygří matky je problematické v tom, že nedokážeme oddělit důsledky tohoto přístupu od vlivu genů, které rodiče přenášejí na děti. Chcete-li, aby vaše děti byly třídními premianty, pak k tomu jistě napomáhá skutečnost, že vy i váš partner máte mozky na to, abyste se vypracovali na profesory elitní univerzity. A ať tygří matka tlačí na dítě sebetvrději, všichni žáci nemohou skončit první (ledaže bychom pochopitelně dali nálepku „nejlepší žák“ všem).

Tygří rodičovství si klade za cíl přimět děti, aby maximálně využily schopností, které mají, čímž se na stupnici „chytrý versus šťastný“ kloní spíše na stranu „chytrý“. Tento názor zastává i Betty Ming Liuová, která v reakci na zmíněný článek na svém blogu napsala: „Kvůli rodičům jako Amy Chuaová chodí Američané asijského původu, jako jsem já, na psychoterapii.“

Stanley Sue, profesor psychologie na Kalifornské univerzitě v Davisu, zkoumal fenomén sebevražd, které jsou u Američanek asijského původu obzvláště časté (u jiných etnických skupin páchá sebevraždy víc mužů než žen). Sue se domnívá, že tlak rodiny je významným faktorem.

Chuaová by na to odpověděla, že dosažení vysoké míry úspěšnosti přináší člověku obrovskou satisfakci a že jediná cesta k ní vede přes tvrdou práci. To je sice možné, ale nemohou být děti podněcovány k tomu, aby dělaly věci spíše proto, že jsou samy o sobě smysluplné, než ze strachu, že se rodiče budou zlobit?

Souhlasím s Chuaovou do jisté míry: neochota říkat dítěti, co má dělat, může zajít příliš daleko. Jedna z mých dcer, která má dnes sama děti, mi vypráví úžasné historky o rodičovském stylu svých kamarádek. Jedna z nich nechala svou dceru vyloučit ze tří různých školek, protože do nich dcera nechtěla chodit. Další rodičovský pár zase věří na „sebeřízené učení“, a to do té míry, že se jednou v jedenáct hodin večer odebral spát a nechal svou pětiletou dceru dívat se na video s Barbií, na které se holčička dívala bez přestávky devátou hodinu.

Tygří mateřská výchova by se mohla jevit jako užitečná protiváha takové benevolence, ale oba extrémy něco opomíjejí. Chuaová se nelítostně zaměřuje na osamělé činnosti doma a nepodněcuje žádné skupinové aktivity ani starost o druhé, a to ve škole ani v širší komunitě. Na školní divadlo v důsledku toho pohlíží jako na ztrátu času, který by se dal lépe využít studiem nebo nácvikem hudby.

Účast ve školním divadle je však příspěvkem k dobru komunity. Zůstanou-li talentované děti doma, pak utrpí kvalita představení ke škodě ostatních, kteří se divadla účastní (a také publika, jež bude představení sledovat). A všechny děti, jimž rodiče podobné činnosti zakazují, přicházejí o možnost rozvíjet své společenské schopnosti, které jsou právě tak důležité a prospěšné – a jejich zvládnutí právě tak náročné – jako ty, jimž věnuje bezvýhradnou pozornost Chuaová.

Měli bychom si klást za cíl, aby naše děti byly dobrými lidmi a aby žily etické životy, v nichž budou projevovat zájem nejen o sebe, ale i o druhé. Tento přístup k výchově souvisí i se štěstím: existuje bezpočet důkazů, že velkorysí a laskaví lidé jsou se svými životy spokojenější než ti, kdo takoví nejsou. Zároveň je to však důležitý cíl sám o sobě.

Fake news or real views Learn More

Tygři vedou osamělý život – výjimkou jsou jen tygří matky s mláďaty. My jsme naproti tomu společenští tvorové. Sloni jsou také takoví a sloní matky se neorientují pouze na blaho vlastního potomka. Společně chrání všechna slůňata ve stádu a pečují o ně, takže v podstatě provozují jakousi mateřskou školku.

Budeme-li všichni myslet jen na vlastní zájmy, řítíme se vstříc kolektivní katastrofě – stačí se podívat, jak zacházíme s klimatem na naší planetě. Pokud jde o výchovu dětí, potřebujeme méně tygrů a více slonů.