0

Mýtus o obchodu a pomoci

Obchod a pomoc se staly mezinárodními módními hesly. Zdá se, že zvýšení pomoci (včetně odpuštění dluhů) a zajištění lepšího přístupu výrobků z chudých zemí na trhy zemí bohatých figurují na nejvyšší příčce celosvětové agendy. Debata se dnes nevede o tom, co učinit, nýbrž kolik toho učinit a jak rychle.

V této atmosféře se ztrácejí jednoznačná ponaučení z posledních pěti desetiletí ekonomického rozvoje. Na čelném místě mezi nimi figuruje skutečnost, že rozvoj je do značné míry v rukou samotných chudých států. Země, které si v nedávné minulosti vedly dobře, tak činily díky vlastnímu úsilí. Pomoc a přístup na trhy v tom jen zřídkakdy hrály klíčovou roli.

Vezměme si rozvojovou zemi, která má volný a přednostní přístup na trh svého největšího souseda, jenž je shodou okolností také nejsilnější světovou ekonomikou. Předpokládejme dále, že tato země dokáže vysílat miliony svých občanů za prací přes hranici, je příjemcem obrovského objemu vnitřních investic a je plně začleněna do mezinárodního výrobního řetězce. Tamní bankovní systém navíc podporuje deklarovaná ochota bohatého souseda působit jako věřitel poslední záchrany. Globalizace už ani nemůže být lepší, není-liž pravda?

A nyní si vezměme druhou zemi. Té brání v přístupu na největší světový trh obchodní embargo, ze Západu se jí nedostává zahraniční pomoci ani žádné jiné formy podpory, je vyloučena z mezinárodních organizací, jako je WTO, a nesmí si půjčovat od MMF a Světové banky. A aby těchto vnějších znevýhodnění nebylo málo, uvaluje tato ekonomika rovněž vlastní vysoké bariéry na mezinárodní obchod (v podobě státního dirigismu, dovozních cel a množstevních omezení).