0

Věda pro muže

Jsem členem komise, která na jisté lékařské fakultě jmenuje a povyšuje vědecké pracovníky. Během těch dlouhých let jsem si uvědomil něco znepokojivého a bohužel nepopiratelného. Muži-vědci bez výjimky proplouvají komisí bez jakýchkoli problémů. Řada z nich pracuje v oblastech tak specializovaných, že mají na celém světě možná jen tucet kolegů, z nichž jedna polovina jsou jeho bývalí učitelé a druhá jeho spolužáci z postgraduálního studia. Všichni táhnou za jeden provaz, a tak si navzájem píší pochvalné doporučující dopisy, v nichž dosvědčují, že žadatel získal "uznání doma i ve světě". Naproti tomu žádosti lidí z klinické praxe a žádosti žen-vědkyň vyvolávají rozruchu mnohem méně.

Nejde o to, s jakou lehkostí stoupají pracovníci základního výzkumu k vyšším příčkám. Ostatně i já jsem nejspíš požíval výhod, které se s tímto jmenováním pojí. Problém je v tom, že je to systém nestydatě nespravedlivý. Při profesním postupu základních vědců, kteří publikují v národních a mezinárodních vědeckých časopisech, spoléháme na externí rozhodčí. Přitom je ale obtížné určit, jak dobří opravdu jsou. My se vlastně snažíme - a myslím, že více či méně úspěšně - teprve definovat, co je to "vědecký" praktický lékař, neboť renomé klinického lékaře se zakládá na lokální interakci, kterou lze jen ztěží zaznamenat.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Otázka žen v profesorském sboru, zvláště pak v základních vědách, je mnohem komplexnější. Domnívám se, že zde tento problém odráží zásadní rozdíl v tom, jak ženy a muži přistupují k vědě coby mikrokosmu života. Většina mých mužských kolegů nemá velké svaly ani je neřídí testosteron, avšak pokud jde o jejich vědeckou kariéru, jsou na nich zřetelně vidět dva vzory typicky mužského chování.

Prvním z nich je nutkání být prvním, kdo prokáže nějakou ve své podstatě naprosto triviální vědeckou skutečnost. S tím, jak stárnu, přestávám pomalu chápat, proč je to tak důležité, ale mužští příslušníci našeho druhu, člověka vědeckého, zřejmě vědí, co činí. Nejmladší členové našeho sboru trpí obsedantním nutkáním trávit v práci dvacet hodin denně sedm dní v týdnu jen proto, aby porazili svého (namnoze iluzorního) konkurenta. Vzpomene si na ně vůbec někdo za deset, patnáct let? Většina žen v základním výzkumu však zůstává k těmto hrám od samého počátku chladná.

Druhým pozorovaným modelem mužského chování je otcovražedný imperativ - snad nehanebnější a nejatavističtější základní instinkt, který dodnes přežívá kdesi v zadní části lidského mozku. Muže jako by nepřestávala pronásledovat myšlenka, že je třeba vytlačit své učitele, zapudit předchozí generaci kamsi do divočiny a etablovat se jako vůdčí element tlupy.

Vědecké pracovnice jsou naopak mnohem více kolegiální. V ústavu, kde působím, pracuje jistý zasloužilý vědec - velmi laskavý pán a uznávaný badatel. Je obklopen skupinou mladých žen, které dříve učil a s nimiž dnes spolupracuje. Jsou to svým způsobem bystré, tvůrčí a činorodé pracovnice, přitom se ale nijak zvlášť nesnaží odejít, založit si někde svoje vlastní královstvíčko a přemoci svého mentora jeho vlastními zbraněmi.

Přestože to asi bude znít jako zjednodušování, nedá mi to a musím konstatovat, že společná práce ve skupině pro ženy nejspíše vrozená tendence. Navíc se domnívám, že tento způsob práce je vědecky mnohem produktivnější než ono tradiční mužské nutkání dokázat svou "identitu" a "nezávislost".

Bohužel podle jednoho nepsaného zákona akademického života - který komise, v níž působím, nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat - není kandidát, který nehledá svatý grál "nezávislosti", způsobilý postoupit. Téměř pokaždé, když před komisi předstoupí žena, je její "nezávislost" podrobena naprosto irelevantní - a mnohdy urážlivé - zkoušce. Nejsmutnější je na tom přitom to, že nejstriktnějšími zastánkyněmi a podporovatelkami tohoto mužského paradigmatu jsou právě ženy, ony nemnohé ženy, které "to" v mužském světě "dokázaly" a dnes sedí v komisi. "Já to dokázala," jako by říkaly, "tak proč ne ona?"

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Ženy jsou ve většině případů stejně chytré jako muži, ne-li chytřejší. Většina z nich přitom dobrovolně pracuje buď ve skupinách se svými učiteli nebo manželi, již často pracují ve stejném oboru. A přestože ženy přicházejí s tolika myšlenkami jako muži, na konferencích a seminářích prezentují výsledky výzkumu většinou muži. Mám dojem, že zde roli hraje spíše až přečastý impuls žen přizpůsobit se nespoutanému mužskému egu než jakýkoli jejich nedostatek kreativity či "nezávislosti".

Byly zajisté doby, kdy jediný způsob, jak žena mohla dokázat, že jí záleží na vědě, byl vyhnout se dětem a rodině. V řadě oblastí se to začíná měnit. Doufám, že přijde den, kdy bude ve vědě dostatek žen, aby v orgánech, které rozhodují o kariérách, bylo více ženských vzorů. Podpořilo by to nejen schopnost pochopit a vcítit se do rozdílných potřeb a popudů mužů a žen, ale i názor, že mužské paradigma není jediný model, v němž se dá zároveň normálně žít i vynikat ve vědě.