0

Politická stránka psychiatrie

Celosvětové roční investice do vědeckého výzkumu usilujícího o léčbu zničujících duševních poruch typu schizofrenie, bipolární poruchy nebo klinické deprese jsou obrovské – i v porovnání s výdaji na nalezení léčby kteréhokoliv jiného onemocnění. Avšak zatímco na jedné straně jsou duševní poruchy skutečnými lékařskými chorobami, neboť také je způsobují nežádoucí molekuly a anatomické odchylky, zároveň se od „fyzických“ onemocnění v důležitých aspektech liší. Bez ohledu na to, do jaké míry jsou duševní choroby ryze medicínskou záležitostí, jejich dopad je současně navýsost společenský. Důvodem je samotná podstata duševních onemocnění.

Není pochyb o tom, že patologické stavy typu srdečních onemocnění, zápalu plic nebo diabetu mají významný dopad na sebevnímání pacienta a jeho místo ve společnosti. Pouze u nemocí, jako jsou schizofrenie, bipolární porucha, obsesivně-kompulzivní porucha a deprese, se však setkáváme s chorobnými procesy, které přímo a hluboce transformují vlastní já pacienta, jeho identitu i místo ve společnosti.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Osoba postižená schizofrenií může prožívat své já jako jinou entitu, může mít pocit, že její totožnost ovládají jiní, a může pokládat celou společnost za podezřelou a ohrožující. Osoba v manické fázi bipolární poruchy prožívá kromě závažných, ba přímo život ohrožujících omylů v úsudku také mimořádný pocit pohody, který duševně zdraví lidé zakoušejí zřídkakdy, pokud vůbec. Člověk s obsesivně-kompulzivní poruchou se svých iracionálních obsesí a nutkání děsí a stydí se za ně, avšak současně mu podobné myšlenky a skutky připadají neodolatelné. Osoba s klinickou depresí zase shledává celou svou existenci temnou a prázdnou, zbavenou obyčejných lidských citů, jako jsou očekávání, radost či vědomí smysluplnosti.

Pacienti s duševními poruchami se svých lékařů běžně ptají: „Je to mnou, anebo mou chorobou?“ Projevy onemocnění a výraz vlastního já nelze tak snadno odlišit, a tak se psychiatrická léčba často soustředí na rozpletení obou těchto faktorů.

Toto mísení vlastního já s projevy duševní choroby však často vede pacienty ke smíšeným pocitům z léčby. Například léčba pacienta v manické fázi ohrožuje onen výjimečný pocit pohody a riskuje ho uvrhnout do depresivní fáze nemoci, které se tolik děsí. Idiosynkratické domněnky schizofrenika jsou cílem farmakoterapie, ale současně mohou představovat zdroj osobní hrdosti a jisté formy zřetelného vědomí vlastního já, které si pacient přeje zachovat.

Vzhledem k této nejednoznačnosti „nemocí vlastního já“ jsou duševní poruchy provázány s osobními hodnotami, názorovou soustavou a zájmy způsobem, který se od fyzických onemocnění liší. Fyzické příznaky nemají téměř nikdy kladnou hodnotu, zatímco některé příznaky duševních onemocnění v typickém případě ano. Téměř všichni se například shodnou, že zlomená noha nebo zápal plic jsou špatné. Na řadu projevů duševních poruch – jako jsou zvýšená energie během mánie, euforie při intoxikaci závislé osoby nebo samolibé uspokojení člověka s poruchou osobnosti – se však nemusí vždy takto pohlížet.

V důsledku toho by sice mnozí potenciální pacienti mohli uznat přínos psychiatrické léčby, ale zároveň by je mohlo odradit ohrožení i těch několika málo zdrojů sebeutvrzení, které jim ještě zbývají. Když se k tomu přidá stigma a neskrývaně diskriminační praktiky vůči duševně nemocným, je s podivem, že nedodržování sjednaných schůzek a odmítání užívat léky není ještě běžnějším jevem, než je tomu ve skutečnosti.

Ona nejednoznačnost „onemocnění vlastního já“ sice nemusí být výslovně uznávána, avšak řada společností ji zohledňuje, například když při hodnocení právní odpovědnosti bere v úvahu duševní stav delikventa. Společnosti také často vytvářejí způsoby, jak podnítit či přímo donutit duševně nemocnou osobu, aby nastoupila léčbu, přičemž si však zároveň uvědomují, že jelikož psychiatrie dokáže potenciálně pronikat do osobních názorů a hodnot pacienta a od základů je přebudovávat, musí být postupy vedoucí k duševnímu zdraví regulovány s cílem zachovat občanské svobody pacienta.

Věda dnes odhaluje řadu záhad týkajících se duševních poruch, a tak může být lákavé tvrdit, že tyto problémy spojené s politickou stránkou věci a odlišnými hodnotami vymizí. Podle tohoto názoru se díky široké shodě v otázce příčin a léčby duševních onemocnění stane politika bezvýznamnou, stejně jako dnes nemá žádný skutečný politický obsah zlomená noha nebo infarkt.

Na možnost, že by k tomu mohlo dojít, se však já osobně dívám skepticky. Zkusme se na chvíli přesunout do oblasti science fiction. Řekněme, že neurobiologie někdy v budoucnu vysvětlí nejen významné duševní poruchy, ale i kriminalitu. Pak budeme dokonale znát biologickou stránku morálky, což nám umožní vysvětlit jak typickou morálku, tak i morálku deviantní.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

I při takovém scénáři z říše science fiction však zbývá vyřešit závažný politický problém: na jakých morálních hlediscích můžeme založit žádoucí a nežádoucí názory a chování? Kdo bude definovat normy kriminálního chování a duševních chorob, jejichž podmínky vysvětluje věda? Budou tyto normy založeny na mých hodnotách, vašich hodnotách, převažujících vědeckých názorech, anebo snad na hodnotách politického pohlavára?

Politické stránce psychiatrie se zkrátka nelze vyhnout, a proto k ní musí všechny společnosti přistupovat s maximální seriózností.