0

Jednoprocentní řešení

Více než miliarda lidí na celém světě dnes denně žije z částky menší, než kolik v jejich zemi činí ekvivalent kupní síly jednoho dolaru v USA. V roce 2000 Američané osobně darovali v různých sbírkách na zahraniční pomoc celkem čtyři dolary na osobu, tedy zhruba dvacet dolarů na jednu rodinu. Prostřednictvím vlády pak věnovali dalších deset dolarů na osobu, tedy asi padesát dolarů na rodinu. Sečteno a podtrženo: sedmdesát dolarů na rodinu.

Pro srovnání: po zkáze Světového obchodního střediska dostal Americký červený kříž tolik peněz, že musel přestat zjišťovat, kolik potencionální příjemci doopravdy potřebují. Rozdělil dolní Manhattan na dvě části a kdo bydlel pod onou pomyslnou hranicí, získal nárok na vyplacení protihodnoty tříměsíčního nájemného (nebo pokud bydlel ve svém, částku odpovídající třem měsíčním splátkám hypotéky nebo tříměsíčním poplatkům na údržbu). Pokud žadatel prohlásil, že byl zničením Dvojčat zasažen bezprostředně, získal rovněž peníze na úhradu služeb a na nákup potravin.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Většina obyvatel žijících v oblasti pod hranicí určenou Červeným křížem se vystěhovat ani evakuovat nemusela, ale finanční příspěvek na hypotéku nebo nájemné dostala tak jako tak. Dobrovolníci Červeného kříže rozbili své karetní stolky ve vstupních halách drahých činžovních domů, kde bydlí finančníci, právníci a rockové hvězdy, aby jejich obyvatele informovali o své nabídce. Čím vyšší nájemné platili, tím více peněz dostali. Newyorčané, ať už bohatí nebo chudí, kteří 11. září 2001 bydleli v dolní části Manhattanu, mohli v průměru dostat až 5 300 dolarů na rodinu.

Ten rozdíl mezi 70 a 5 300 dolary je zřejmě spolehlivou známkou relativního významu, který Američané přikládají zájmům svých spoluobčanů ve srovnání s tím, co jsou ochotni dát lidem odjinud. Rozdíl je to navíc nepřesný, uvážíme-li, že Američané, kteří peníze dostali, je vesměs potřebovali mnohem méně než nejchudší lidé světa.

Na Summitu OSN při příležitosti nového milénia se státy světa zavázaly k souboru určitých cílů, z nichž nejvýznamnějším je snížení počtu lidí žijících v chudobě do roku 2015 o celou polovinu. Světová banka odhadla, že náklady na splnění těchto cílů bude třeba zvýšit o dalších 40 až 60 miliard dolarů ročně. Tyto peníze ale zatím nejsou k dispozici.

Cíle milénia, ačkoli se o nich hovoří jako o cílech "ambiciózních", jsou ve skutečnosti skromné, neboť ke snížení počtu lidí žijících pod hranicí chudoby stačí - po dobu patnácti let - zaměřit se na polovinu těch nejchudších, kteří jsou na tom lépe než zbytek, a posunout je nepatrně nad hranici chudoby. Teoreticky by tak půl miliardy lidí, strádajících v nejnuznějších podmínkách, zůstalo v chudobě stejně bezútěšné jako dnes. V těchto patnácti letech bude navíc každý den v důsledku chudoby umírat několik tisíc dětí.

Kolik by nás to každého stálo, zvýšit částku o oněch potřebných 40 až 60 miliard dolarů? V rozvojovém světě žije asi 900 milionů lidí, z nichž 600 milionů je dospělých. Cíle milénia by se mohlo podařit splnit, kdyby každý dospělý člověk v rozvinutém světě daroval po dobu příštích patnácti let ročně sto dolarů. Pro někoho, kdo za rok vydělá 27 500 dolarů - tedy průměrný výdělek v rozvinutém světě -, by tento dar představoval 0,4 procenta jeho ročních příjmů neboli méně než jeden cent z každých dvou vydělaných dolarů.

Jistě, ne každý obyvatel bohatých zemí má příjem, z něhož po uhrazení základních potřeb ještě ušetří. Ale i v chudých zemích jsou stovky milionů bohatých lidí, kteří mají na rozdávání. Co kdybychom tedy začali prosazovat názor, že by každý člověk s příjmem, z něhož mu po uhrazení základních rodinných potřeb zbývá, měl nejméně 0,4 procenta svého příjmu odevzdat organizacím, starajícím se o nejchudší spoluobyvatele naší planety? To by totiž ke splnění cílů milénia mělo stačit.

Jedno procento je číslo symboličtější než jeho čtyři desetiny. A nejen to: pokud k tomuto jednomu procentu připočteme stávající úroveň vládní pomoci (která je ve všech zemích světa kromě Dánska nižší než jedno procento HDP a v USA činí jen 0,1 procenta), přiblížíme se mnohem reálněji nikoli jen ke snížení chudoby o polovinu, nýbrž téměř k jejímu vymýcení.

Na dobročinnost a charitu obvykle pohlížíme jako na cosi "morálně nepovinného" - je dobře, když je, ale nic se nestane, když není. Dokud člověk nezabíjí, netýrá, nekrade, nepodvádí, atd., může být mravně bezúhonným, přestože okázale utrácí a nepřispívá na charitu. Ti, kdo mají dost peněz na luxus, ale nedokáží se podělit ani o zlomek svého bohatství s chudými, musí nést svůj díl odpovědnosti za úmrtí, jimž mohli oni sami zabránit. Společnost by se měla naučit, že bohatí lidé, kteří nejsou ochotni oželet ani to jedno procento, se chovají nemorálně.

Fake news or real views Learn More

Každý, kdo uvažuje nad svými etickými povinnostmi, musí dospět k názoru, že peněz je nutno darovat mnohem víc, poněvadž - co naplat - ne každý bude chtít dávat, byť jde o jedno procento. V minulosti jsem osobně bojoval za mnohem vyšší dary. Jenže pokud budeme chtít změnit svůj postoj tak, aby měl reálnou naději na úspěch, a soustředíme se na to, co se dá od lidí čekat, přijdeme na to, že dar ve výši jednoho procenta ročních příjmů s vědomím, že přispěje k vítězství nad světovou chudobou, je holé minimum, bez něhož nelze vést mravně kvalitní život.

Člověk nemusí být morální hrdina, aby takovou částku obětoval. Neobětuje-li ji, dokazuje svou naprostou lhostejnost nad nekončící, katastrofální chudobou a nad lidským utrpením a umíráním, kterému nadto lze zabránit.