0

Stárnoucí svět

Ve snaze zabránit postupu času se mnozí dospělí vzdávají i těch nejmenších ze svých libůstek a neřestí – doufajíce, že zdrženlivá střídmost jim zajistí zdravé stáří. Nováčci v boji proti stárnutí se pídí po základních bojových informacích. Řídí se tělesnými tabulkami a hledají škodu způsobenou nepřítelem – prostým procesem zvaným „stárnutí“. Jednou však i ti nejdychtivější branci uznají, že prohrávají. Mluví o kapitulaci. Ostřílení veteráni už ale dokáží hovořit o tom, na co se mladší dospělí bojí i jen pomyslet. Na sklonku života mají lidé strach ze samoty a opuštění. Všichni se přece hrozíme toho, že na stará kolena o nás nikdo nebude chtít ani zakopnout. Cítí-li se tedy staří lidé nevítaní, proč se biologie stárnutím vůbec zabývá? Lidé, kteří příliš nevidí pod pokličku, se domnívají , že se to zřejmě musí vyplatit. Kolují nejasné zvěsti o předcházení útrap způsobených chorobami souvisejícími se stárnutím. Za touto prostou domněnkou se ale skrývá další, mnohem komplexnější myšlenka. Pro mnoho lidí, včetně mnoha vědců znamená „související se stárnutím“ totéž co „závislý na stárnutí“. To znamená, že řádné studium chorob, které jsou častější v pozdním věku, se musí zabývat také pečlivým rozborem biologie stárnutí. Takto nějak by se dal uspokojivě vysvětlit výzkum procesu stárnutí. Se zrychlováním tempa výzkumu stárnutí však domněnka, že choroby „související s věkem“ jsou „závislé na věku“, nemohla déle obstát. Jakmile se od povrchu stárnutí odloupnula „omítka“ života, zbylo toho málo, ale ono málo se nakonec ukázalo nejdůležitější. Onu omítku, kterou vědci dlouhou dobu považovali za hlavní příčinu stárnutí, si můžeme představit jako nátěr celoživotního opotřebování, jako škodu na těle, kterou během života jedince navrstvily choroby, či – s mnohem ničivějšími účinky – chudoba, stres a podvýživa. Tak jako dům, bičovaný zimními bouřemi, podlehne jarní přeháňce, také schopnost jedince odolávat nepříznivým vlivům vracejících se chorob ve stáří klesá. Typický obrázek stáří dnes vyplývá nejméně ze dvou faktorů. Prvním je vyčerpání prostředků k boji s chorobou. Další faktor – volně označovaný jako „vlastní stárnutí“ – se týká vlastností stárnoucích buněk. Jakmile se na tyto vnitřní procesy zaměřily precizní nástroje molekulární biologie, učinila věda výrazný krok vpřed. Otázka stárnutí ustoupila lepšímu chápání procesů odehrávajících se ve starých lidech. Těch je dnes na světě mnohem víc než kdy předtím, jsou zdravější a trpí-li nějakou vážnou chorobou, je to obvykle jejich poslední. V rozvinutém světě nalezneme mnoho důkazů postupných, ale nesmírných změn celkového zdravotního stavu starší generace. V roce 1975 byl přibližně každý sedmý Američan ve věku 80 let nějak postižen. V roce 1996 bylo toto číslo už poloviční. Kliničtí vědci si začali všímat značného a rostoucího počtu „elitních“ starých mužů (u žen je toto číslo nižší), jejichž zdravotní stav se navzdory očekáváním nezhoršoval. Studie zdravotního stavu populace dokládají, že celkové zdraví starých lidí se zlepšuje a že chorobami trpí až v posledním roce až dvou letech jejich života. Tato zlepšení jsou přímým důsledkem vyšší životní úrovně a společenské snahy snižovat výskyt vaskulárních chorob a protikuřáckých kampaní. Tyto výdobytky jsou důsledkem několika desítek let vytrvalého pokroku v oblastech hospodářského rozvoje a veřejného zdravotnictví. Nikdo nemá zájem na tom, aby byly tyto úspěchy zmařeny, a je tedy jisté, že se budou dále zlepšovat a ještě dlouho přispívat k lepšímu zdraví starých lidí. Také biologie zaznamenala úspěch. Vědci nalezli molekuly, které mají schopnost zpomalit či dokonce zastavit složky vnitřního procesu stárnutí. Jeden příklad za všechny. Škodlivým účinkům dýchání pomáhá buňce vzdorovat systém antioxidační regulace. S věkem tento systém ztrácí na účinnosti a jeho selhání může způsobit škody, jež mohou mít za následek odumření buňky. Chemikům se podařilo umělou cestou vyrobit sloučeniny, které napodobují blahodárné účinky některých antioxidačních enzymů, avšak až se stonásobným efektem. Sloučeniny byly odzkoušeny na zvířatech. Experimenty dokázaly, že tato látka dokáže prodloužit průměrný věk laboratorního zvířete až o padesát procent. Na takových krátkodobých experimentech se ale samozřejmě nepozná, zda jsou tyto látky bezpečné také pro dlouhodobé klinické využití, které by následovalo po zjištění, že jsou vskutku účinnými léky „proti stárnutí“. Pravděpodobnější je, že budou nejprve nasazeny jako léky proti komplikacím spojeným s akutním poškozením tkáně, například po infarktu nebo mrtvici. Až poté budou testovány pro dlouhodobější využití, a to nejspíše jako doplněk k dalším zásahům do životního stylu jedince. Lepšící se zdravotní stav starých lidí a koncentrace komplikovaných chorob do posledních let života se staly součástí našeho běžného života. Medicína s jistotou předvídá další postup a posílení tohoto pokroku a bezpečné a účinné léky proti stárnutí možná představí už zanedlouho. Ale za jakou cenu? Je jisté, že staří lidé si budou svého stáří užívat s mnohem méně handicapy. Mnozí z nich budou dávat přednost rychlé a krátké smrtelné nemoci před dlouhým a bolestivým odchodem. Jaká ale bude kvalita života, prodlouženého o dvacet či dokonce čtyřicet let? Budou se staří lidé cítit díky těmto výdobytkům více vítáni? Anebo si budou myslet – jako si to mnozí myslí už dnes –, že se tím jen živí kult mládí a krásy, jehož cílem je zahnat strach mladých a oddálit nevyhnutelné stáří? Veřejnost si pořád myslí, že staří lidé jsou přítěží. Gerontologové jí proto musí podávat širší obrázek. Staří lidé v plném zdraví nebudou možná chtít odcházet do důchodu. Povinný odchod do důchodu na základě věku je neobhájitelný už dnes. Měli bychom proto vytvořit podmínky, v nichž budou staří lidé skutečným a platným příspěvkem naší prosperitě. Molekulární biologie se stala hnací silou farmaceutického průmyslu a rozvoje nových léčiv, podobnou silou, jakou byly před několika lety informační technologie, které naprosto změnily styl práce. Tyto dvě významné síly teď musíme spřáhnout – pro blaho všech starých lidí.